www.spaceIL.net

Den 111. (den 390.)

Dnes na stavbě nebylo živé duše. To bývá znamení, že buď je něco většího hotovo, nebo že se na něco většího čeká.

Utrhl jsem se sólo a šel kouknout s foťákem, nebylo-li by tam něco do deníku.

Je komplet omítnuto. Dodělají se parapety, jsou vsazená i pouzdra pro zasouvací dveře, začne se dláždit (sklep) a začnou se dělat podlahy (izolace, podlahové topení, krycí beton).

Napráskal jsem co se dalo, už dlouho jsem to takto komplet celý neprolezl.

Kuchyňský bar ohozený, v pozadí pouzdra pro dveře připravená

Pohled do kuchyně z jihu

Pohled do kuchyně ze severu

Jídelna

Obývák

Obytná předsíň v podkroví

Jeden dětský pokoj v podkroví.

Hlavní uzel počítačové sítě, u světlíku na minipůdičce nad dětským pokojem.

Pokoj pro hosty (seznamte se, ať víte, do čeho jdete), pohled ze západu, pohled z východu.

A celkový kontext

Žraloci

Andulka ráda žraloky. Bere-li na sebe roli nejnepřemožitelnějšího z nepřemožitelných, nevybere si ani vlka ani medvěda ani Ježibabu (jakožto nejstrašidelnější postavy ze svého doposud probádaného pohádkového světa), ale zásadně žraloka.

Já jí kdysi žralokem strašil (viz druhé foto), bafal jsem na ní z vody. Že se to až takhle chytne, to bych nečekal.

Hm ale stejně, myslím, že je nejvyšší čas vytáhnout a pustit jí nějaké mé oblíbené Arnieho komedie, třeba tu moji nejmilejší, Predatora. A pak, točte se pardálové!

Mě fotila Marke. Marke nafotí za rok asi dvacet fotek. Jenže tak tři z toho jsou vždycky v naší celoroční top 10. Já abych obsadil zbývajících sedm fleků musím za celý rok nafotit zhruba tři tisíce fotek. Pěkná efektivita, což.

Děti

I když jsou to aranžmány, tak tyto dětské mají svůj půvab.

Štengr — 3. část

„Trenyrky,… žensky nenosej trenyrky, vole.“

Obzvlášť čtvrtý záběr je řádně hustý, celé babiččino zlatíčko.

Štengr — 2. část

Brněnská babička je toho názoru, že obléci malou holčičku tak, aby na ní nebylo kouska růžové, je přinejmenším zločin proti lidskosti. Jak je vidět na lemování trička, zločinec ještě nejsem. Ale dá se říct, že permanentně recidivuji na velmi tenké hraně zákona.

Jinak pro dnešek už končím, tento historicky a všelijak plodný den zakončím ještě krátkou zprávou, Andulka chytla odpoledne v lese klíště, které se jí zakouslo do očního víčka (asi půl cenťáku od řas). Rýpal jsem ho sirkou skoro 10 minut, povedlo se, Andulí při operaci kupodivu ani necekla.

Den 106. Den 382.

1. Obývák, po levé straně stojí bedna, napravo od středu (pod oknem) stojí sedačka, kde se budu válet, úplně vpravo je knihovna a pracovní stůl, kde se ze mně bude kouřit (pokud se ovšem nebudu válet na sedačce, která stojí napravo od středu pod oknem).
2. Kuchyň (nejdřív v realu a pak dva návrhy, které poslal Máťa; vím, že to vypadá nezvykle, ale ten druhý návrh dozelena mě rajcuje víc, jsem zvědavý, co tomu ráno řekne Marke)

Vítání občánků

Vítány byly dvě, náš zvědavý želvoid a ta druhá byla taky holčička.

Od předloňska ceremoniáři semtam něco pozměnili, ale nejvíc zřejmě hudbu. K úvodní recitaci pouštěli titulní melodii z Pána Prstenů (jen mě zklamalo, že ke gratulacím a líbání šikovných otců nedorazila ani Cate Blanchett ani mladá Tylerka) a hlavní proslov si starosta nechal podbarvit Largem z Novosvětské. Largo jsem slyšel na svatbách, ve velkém se hraje na pohřbech, no a teď vidím, že se to může dávat opravdu všude. Univerzální tklivý cajdáček.

Starosta nás nabádal ať děti vedeme k lásce k vlasti a k práci, začal jsem se rozhlížet, jestli na mě odněkud nevyskočí Kim-Čong, nedej bůh Kim-Ir, vedle ale stál jen Jirka Moravec s videokamerou což mě uklidnilo, protože v Severní Koreji přece nikdo nenosí… vousy.

Aby ale někdo nemyslel, já tuto snahu oceňuji, a i přesto, že to bylo mírně kýčovité a plné velmi vzletných abstraktních slov, působilo to mile a přátelsky.

Sestřenky

Poznej svoji ruku

Výzkum, započatý před 14 dny, stále pokračuje.

Záplata na pláč

Po tvrdých testováních objevila Marke další řešení známého a zdokumentovaného bugu (kdyz_lezim_a_nespim_tak_rvu) naší Adél. První záplatu sice vypustil náš tým do několika hodin, první řešení ale nebývají většinou ta nejlepší. Záplata nošení tváří vpřed spotřebovávala plnou polovinu našich disponibilních zdrojů a v poměrně častých intervalech tak zahlcovala rodinný systém a vyřazovala z činosti náš hlavní server Wife & Diary v1.0 (to je Marke).

Marke tedy v procesu své defragmentace přišla na alternativní řešení a vyvinula revoluční záplatu Hlasitá řeč, přehnaná artikulace a vypoulené bulvy. Záplata sice stále blokuje jednu část zdojů, ale pouze verbálně, tedy mnohem volněji než ta předešlá.

Pokud se na Adél hlasitě mluví (je celkem jedno co, já jí třeba popisuju zatáčku po zatáčce, kilometr po kilometru cestu do Brna), pěkně kroutí hubou a koulí očima (jak Želmíra u maturity), Adél se hezky usmívá a dokonce se člověku snaží skákat do řeči. Což mimo jiné značí, že jednou bude zřejmě nejen zvědavá ale i ukecaná.

Výsledek aplikování nové záplaty je možno pozorovat na následujících fotkách.

Jen tak…

Den 103. (den 377.) Aktualizováno

Na domek nám namontovali okna. Jsme mírně zklamáni, vnitrookenní mřížky totiž vypadají zvenčí dost světlé. Zevnitř jsou v pohodě, to zhruba odpovídají barvě rámů oken. Ale zvenčí, jak jsou nasvětlené denním světlem, tak je ten rozdíl znatelný.

Při vybírání byl průšvih, že neměli mřížky ve stejných barvách jako okna. Je to samozřejmě logické, mřížky jsou plastové zatímco okna jsou dřevěná. Mřížky byly viditelně výrobkem někoho jiného, ale snad jsem od truhlářů ani nečekal, že by se nějak babrali s plastem. Stejně jako třeba na žaluzie nebo na kliky a další příslušenství mají i na mřížky subdodavatele.

Horší je to, že ten plast je lesklý a na světle působí světleji, jenže to nás při výběru nenapadlo. Naopak, my byli při vybírání v prodejně a když jsem si mřížku přiložil k oknu zevnitř, přišla mi kvůli světlu zvenčí, které oslňuje, tmavší.

Jak jsem napsal, neměli stejné barvy jako okna, museli jsme vzít buď o něco tmavší nebo světlejší a právě kvůli tomu, že uvnitř vypadaly ty mřížky tmavší než ve skutečnosti, tak jsme vzali ty světlejší. Že pohled zvenku může vypadat jinak a to, že jsou lesklé nás jaksi neťuklo.

Aktualizováno - 8. června, 9.58 h
Přidal jsem ještě jednu fotku, víc z detailu aby bylo vidět, jestli je to jak odporná goldna nebo ne. Nemyslím, že by se to přímo zlatilo, ale má to k tomu silný náběh. Pří letmém pohledu si člověk řekne, oni tam snad mají goldnu, na druhý pohled už se dá poznat, že je to něco jiného. Ale právě spíš asi až na ten druhý pohled. No jo no, „… Chroustovi řekni, že jsme chtěli linku a ne vlnovku, celej život se na to musím koukat.“

Den 101. (den 373.)

Na domečku je komplet omítnuto, dozdívá se bar v kuchyni a pak ještě pulty v koupelně.

Na první fotce je zdění baru v kuchyni. Na té druhé je konečný půdorys kuchyně pak trojrozměrná vizualizace a nákres zepředu (všechny tři vytvořil Máťa v nějakém architektím softu), jak by to přibližně mohlo vypadat. Myslím, že jsem tuto téměř závěrečnou variantu ještě nezveřejnil.

Můžete si připomenout i první variantu z prosince loňského roku.

Morlorek

Malá želví kolekce, se stínem záclon vypadá Adél jako slušný Morlor-Lebkoun mutant. No ale stejně je k sežrání, obzvášť s tím morlor-zadumaným výrazem. A když jí zpívám ”tralalá, tralalá, kočička se vdávala a želvička mžourala“, tak se i decentně po morlorsku tlemí.

Pexeso

Andulka mě dnes poprvé porazila v pexesu. Hrajeme ho s delšími přestávkami od září (dostala ho k narozkám) a dnes po více jak půlroce hraní se jí konečně podařilo mě pokořit. A aby nedošlo k omylu, já jí nedaruju ani bod. To není jak když babička hraje s Davídkem člověče a když může skákat, tak dlouho přemýšlí jak to zakamuflit, aby mohla táhnout jinak.

Nejdřív to vypadalo na velké štígro, vyhrála nechutně velkým rozdílem (10:2), tři možná čtyři dvojice chytla náhodou. Jenže pak jsem dvakrát po sobě vyhrál jen 7:5 a to tak, že jsem celou dobu prohrával, srovnal jsem na poslední chvíli a pak jsem náhodou vyhmátl poslední dvě dvojice. A pak uhrála ještě plichtu nebo lépe řečeno já jsem uhrál plichtu, protože jsem to se štěstím dotahoval zase až na poslední čtyři kartičky. Takže náhoda téměř vyloučena. No popravdě, konečně to začalo bavit i mě. Doposavad jsem byl odvlékán na koberec a měl jsem maximálně na výběr jestli domino nebo pexeso.

Abych ji zarazil trochu zpátky, tak asi začneme hrát s více kartičkami. Zatím hrajeme jenom s dvanácti dvojicemi. Ze začátku mi přišlo, že 64 kartiček hned z jedničky by pro dvouleté dítě byl moc velký hokej. Tak jsme nejdřív hráli s 10, pak se 16 a teď se 24 kartičkami.

Asi zvednu počet dvojic na 18 a uvidíme. Nejhorší je, že to už nebude žádný lážo ani pro mě. Lepší pamět má už teď zřetelně ona. Já mám šanci jen díky tomu, že ona moc nevnímá, které kartičky už obracela a pokud zrovna nejde po něčem z mého předchozího tahu, tak v rámci prohledávání často zbytečně obrací kartičky, které už jednou viděla.