www.spaceIL.net

Moudra 2

Při jidle Andulka najednou:
„Tatínku, podáš mi časopis puosím.“
„A jakej?“
„No… ňákej…“
„Andulí, ale teď jíš, tak až potom.“
„Ale tatínku, když jsem byla malá (což přeloženo znamená v době před cca čtvrt rokem a víc), tak jste taky měli u jídla časopisy.“

Huh!!! No tak tady to začíná být normálně schíza. Ty děti snad nepřehlédnou nic. Jsou jak bezpečnostní kamery. Vše nenápadně zaznamenávají, uloží a v pravou chvíli perfektně použijí. Žádný detail nezůstane nepovšimnut.

My samozřejmě ne že bychom s tím nepočítali. I v chytrých knihách píšou, že nejvíc se vychovává když se zrovna nevychovává. Ale že to začne takhle brzo… a navíc taková banalita. Člověk si dává bacha, aby třeba v situaci, kdy ji potřebuje k nečemu dotlačit, aby nesliboval kdoví kdeco (což víme, že si sakra hodně pamatuje) a ona na nás zatím s časopisem u jídla.

Moudra 1

Včera jsem vytáhl Andulce ven bazén, nanosil jsem do něj 10 kýblů vody a čekal jsem poklidné odpolko.

Andulka si do vody nanosila hračky z pískoviště, ladně vkročila dovnitř a pak si vzala ten největší kyblík a ještě ladněji s ním začala vylívat vodu ven. Prý mravenečkům, aby neměli žízeň.

Tak to né, to by takhle nešlo, holka, říkám si, já měl ve skedžlu na odpoledne napsaný klid na terase a ne že budu za půl hoďky nosit znovu vodu. A už na ni hučím, ať toho nechá, že bude bez vody. A na to ona se na mě podívá a smířlivě pronese:
„Ale tatínku, to je huaní, pšece.“
„…???“

No jo no, pravda. Chtěl jsem si to ulehčit a na úkor její zábavy si udělat pohodlí, ale koukám, že už se domákla svých práv a jen tak se nedá. Kruci, a jak mi to řekla věcně, jako kdyby věděla, že hraní je to jediné, co má teď na pár let v popisu práce a že hraní je hlavně to, co baví ji a ne to, co baví nás.

No jo, no… tak jsem si zase sedl a pomalu jsem se začal poohlížet po kýblu.

Na fotce se koupe Adélka. Andulí sem dát nemůžu, protože byla v bazénku samozřejmě nahá a po té, co Marke viděla nějakou reportáž o pe*d*ofi*l*ech na internetu a já jsem jí navíc prolátl, že mám nezvratné důkazy o tom, že už někdo od nás z webu fotky Andulky v bazénku z minulého roku stahoval, je s těmito záběry konec. Ale Adél je snad plnohodnotná náhrada, bylo to vůbec poprvé, co si smočila nohy jinde než ve vaničce.

Jak svět přichází o pařiče

Ne, neumírám, žádný strach. Ale kratší rekapitulaci z posledních dní si neodpustím.

Byl jsem tři dny slaměný. To, že k tomu dojde jsem věděl několik týdnů v předstihu.

Jakmile za holkama zaklapla garáž, uvažoval jsem překotně, co rychle teď. Hlavou mi valilo souběžně několik scénářů, ke kterým by za normálních okolností nebyla příležitost.

• Skáknout do hospy a vrátit se až ráno,
• nainstalovat Warcrafty, NFS nebo dvojku Civilizaci a nepřetržitě hučet,
• vyrazit do Galaxie na mladý haifny,
• usadit se venku pod pergolou, houpat haksnama a v klidu dumat nad nedořešenýma otázkama jsoucna a bytí,
• sjíždět péčka na která není v průbehu roku čas,
• vypadnout na Salašprýgl (Pastvinská přehrada), hopnot tam do vasru a do středy se mrožit.

Je středa. Ženský odjely v neděli a za pár hodin se vrací. Co všechno jsem tedy stihl?

Zachoval jsem se přiměřeně fotrovsky a… nestihl jsem skoro nic. Lépe řečeno za celé tři dny jsem nevstal od komplu, kde jsem se pouze cyklicky přepínal mezi třemi módy.

1. Práce,
2. DVD
3. zábava

Čas trávený v jednotlivých režimech jsem alokoval v poměru 75 % práce (nejsem jen tak obyčejný papuč, jsem zodpovědný papuč), 10 % filmy (stihl jsem oba díly Švejka a jedno půlhodinové pé) a 10 % zábava (mimochodem, web firmy Vratti je výsledek). Ten zbytek jsem pak věnoval udržovacím funkcím a podpoře některých životně důležitých orgánů (jako jsou prsty na rukách, zadek, záda a několik senzorů rozesetých na top level boardu, zhruba někde v oblasti kolem nosu).

Nikomu jsem nezavolal, nikde jsem nebyl, za celé dny jsem si neotevřel ani lahváč, nesmotnul brko, stručně vyjádřeno 'naθ·iŋ. Vzpomínám si, že jsem občas chodil spát a mám pocit, že jsem i něco jedl.

Emeritní člen kdysi elitního pařícího komanda Barvy Bar Jarov.

No nic, půjdu se pomalu převlíknout z pyžama, uklidit noviny na záchodě, sklopit tam prkýnko, vezmu čistý trenky a taky tu musím trochu vyvětrat.

Je mi jednatřicet.
…
Ne počkat, třicet je mi.

Nejpřekvapivější na tom pro mě ale je, že když si těch pár dní projíždím znovu, tak ani v nejmenším netrpím nějakou můrou, že jsem něco někde prošvihl. Je mi skoro trapné to přiznat takhle na plnou hubu, ale stále více nabývám dojmu, že jsem si to slamáctví užil beze zbytku. Naprosto dokonale. Kdyby to trvalo ještě o něco déle, dostal by se postupně do programu ještě Dick Francis a možná nějaká odborná literatura (na kterou není normálně klid) a ještě by dopadl Salašprýgl a postupem času i hospa a terasa. Ale takový ten základní skelet by zůstal stejný. Pohledem zvenčí pravděpodobně nicota k pohrdání, ale pro mě naprostá spokojenost.

Tak takhle plíživě a nenápadně svět přichází o pařiče a zaplavuje se nudnými fotry.

P.S.: Na závěr připojím ještě pár věcných poznámek. Adélka se v sobotu poprvé převrátila sama ze zad na břicho (Andulce se totéž povedlo až v sedmi měsících) a na domečku je kompletně položená podlahovka i v přízemí. V pokroví už beton na podlaze ztvrdl tudíž se mohlo začít s montáží stropních sádrokartónů. Začal se kopat i první trativod navazující na svody a okapy.

Jo? Jo jo.

Máňa s Péťou včera řikali, že jako jo.

A že na furt, taky povidali.

Při příležitosti tohoto jejich rozhodnutí si náš e-zin dovoluje nabídnout zvláštní nedělní přílohu. K nahlédnutí je na
mana-petr.spaceil.net.

Den 126. (den 414.)

Vršek je položený komplet, chybí jen beton a podlaha.

Rozdělovač. Bude-li čerpadlo srdcem celé soustavy, tak rozdělovač je jedna ze dvou hlavních aort.

Den 125. (den 413.)

V pokroví je deskami dokonale pokryto (jak by řek Oskar), ve dvou pokojích se začali motat s trubkama.

Den 123. (den 411.)

Dnes začali pokládat podlahové topení.

Nejdřív všude vůkol podél stěn oranžový molitan natáhl se jak dlouhý tak dlouhý, na zem se položil izolační polystyren, na něj se nakladly systémové desky Gabotherm (vypadají jak obří Lego; polystyren pod nimi má stejný tvar a vyplňuje natěsno ty vyčuhující kolíky, aby následně unesly tíhu betonu), pak se do mezer mezi kolíky natáhnou cik cak jak je libo trubky (jen je někde přesně spočítáno, kolik běžných metrů musí v každé místnosti být stočených aby to celkově dávalo dostatečné teplo) a zaleje se to betonem.

Na to příjde plovoucí podlaha a to je vlastně všechno. Velmi jednoduchý recept.

Další zub

Tisíc kulí, láter, brundibárů a mrzutejch želviček, te haifně vali už druhá kelcna!

Už je to velká ženská, brzo bude potřebovat řidičák, zbroják a kdoví kde co, takže jsem jí udělal průkazovou fotku. Doufám, že Adél bude zapsaná v Guinessovce jako nejmladší bytost a zaroveň jako vůbec první želva s fotkou na OP na světě.

První je průkazovka, druhá je normálka civil. Mimochodem, udělat si doma sám průkazovku, pokud člověk ví, co musí splňovat, je samozřejmě hračka. Parametry průkazové fotografie upravuje § 5 Vyhlášky 642/2004 Sb.

O víkendu je Andulka dost v pohodě. Jak Marke vytáhne robota, že bude píct, začne Andulka nenápadně zevlovat kolem aby pak v pravou chvíli naběhla a dokonale vyčistila prostor kolem brankoviště.

Den 122. (den 408.)

V pondělí se zevnitř střechy zkompletoval přídavný plechový rošt, za který se strká izolace a na který se zároveň přichytí i sádrokartón. Izolaci (2 vrstvy Orsil Orsik 100 mm) začali pěchovat včera.

Adél má první zub

Teda má, Marke ho pod vidinou nových koktejlek od Versaceho včera hlásila i když zub je ještě nejmíň 1.5 mm v dásni. Ale je tam, já musím přiznat ho viděl taky. A klube se, protože Adélka slintá jak pejsci Ivana Pavloviče.

Teď se dost rozmohly sourozenecké portrétky, Andulka chce Adélku pořád chovat, tomu nelze oddolat.

jen tak…

jen tak…

Den 119. (den 402.)

Tři vrstvy vnitřních omítek trvaly víc jak tři týdny („Tři středně staří mistři zedničtí stříkali přes třistatřiatřicet… tři týdny tři vrstvy vnitřních omítek“). Koncem minulého týdne se položila protiradonová a voděnepropustná lepenka a tento týden se vydláždil sklep.

S dlažbou do sklepa byla mírná potíž. Jak se pořád přehrabujem v koupelnách, tak ty nedůležité prostory jsme, co se týká výběru dlažby, totálně zazdili. Myslel jsem, že až bude potřeba, tak levné dlažby je všude habakuk, na vzhledu nezáleží (ještě tak řešit sklep nebo garáž, a k čemu taky ladit vzhled dlažby, k stříbrné metle, k zelené metle nebo ke korozi vnitřních blatníků) a bude to větší kvalt než ejakulatio praecox.

Jenže když došlo na věc a byla potřeba dlažba do sklepa, v Kestinu měli jen nějakou dvojku jakost za 150. Vzali jsme to, protože to docela spěchalo, ale bylo to naposledy. Ve středu jsme totiž byli na další spanilé jízdě v Gresu (na tzv. Stezce dlaždičů), kde jsme se poprvé poptali i na nějaké dlažby do garáží a do chodeb. Bylo toho tam tolik (a za lepší ceny, např. mrazuvzdorný Taurus jednička jakost za 199,- Kč; v polské variantě to samé dokonce za 139,- Kč), že jsme si skoro mohli vybírat.

U koupelny jsme to po Arde, které oproti reklamním fotkám vypadá ve skutečnosti značně vyblitě, zapíchli zatím u Indie. U Indie jsme momentálně podruhé. Indie z potenciálních vypadla krátce po té, co vyšlo najevo, že nemá jinou alternativu dlažby než bílou, což i já chápu, že je u dlažby závada dost podstatná. Zpět do pelotonu vrátilo Indii Siko, které k ní dokázalo najít dlažbu úplně odjinud, New Cromata Caroten od španělské Venus.

Indie má hodně kontrastní obklady, tak si s tím furt hrajem a plácáme to dohromady, aby to nebylo ani moc oranžový a ani moc bílý.

Jak jsou teď hotový omítky a zem museli uklidit kvuli té lepence, vypadá to už docela obyvatelně.