www.spaceIL.net

Biatlon po Andulčině Aktualizováno

Vyfocené to bohužel nemám, ale Andulka si teď skvěle hraje na biatlon. Jak při každé příležitosti kouká na sport a nakoukává různé grify a základní charakteristiky, tak si pak na to taky hraje.

Včera si připevnila na záda deštník, začala po bytě chodit jako když člověk na suchu naznačuje bruslení a u toho máchala oběma rukama jako když se jede na běžkách soupaž.

V ložnici se zastavila, sundala ze zad deštník, zalehla, špičkou deštníku šťouchla do tři kostek před ní (skolila všechny na poprvé, bez dobíjení), vstala, připevnila si deštník a zase bruslení a soupaž, my jsme jen tiše zírali.

No, biatlonistkám to na olympiádě moc nejde, jedno z nejlepších českých biatlonových center Biatlon OEZ Letohrad je od nás jen 5 kiláků, asi využijem tohoto jejího nadšení a začnem ji směřovat k přípravě na ZOH 2026.

Aktualizováno 20. března
Sehnal jsem pár fotek, jen pro představu, jsou dost mázlý.

Adélka

Z Adélky je teď fajn ženská. Ne, že by předtím nebyla, ale jako u každé ženy, klouže i její nálada po křivce (taková veselá ženská komplikace, pokud to u své ženy nepozorujete, jste buď týden po svatbě nebo je čas se přesvědčit, jestli nemáte v posteli nejlepšího kámoše) a vypadá to, že v těchto dnech kulminuje v lokálním maximu. Je to samozřejmě jen dohad, zkoušel jsem to propočítat přesně, ale furt netuším podle čeho se takhle malý holky derivují.

Je veselá, dost se zabaví sama (než obkrouží celej kér, prolistuje všechny knihy, ožužlá všechny časáky a obouchá všechny hračky je hodina pryč), má solidní smysl pro humor (na výzvu k opakování slov máma táta vyplázne jazyk, procedí něco jako ble a se smíchem čeká na zmuchlování), nekňourá (když brečí, tak spíš jen vzteky než lítostivě), prostě je s ní sranda. Navíc se na zavolání otočí, usměje se a pokud to vypadá, že by jí někdo chtěl vzít do náruče, vydá dvojitý radostný skřek, za který by se nestyděl Ara zelenokřídlý, zachrochtá jak čuník do pomejí a už se sune jak ruská rolba. A taky se mi začíná podobat (i když zlí jazykové Marke vytahujíe nějaké své staré fotky a snaží se to zpochybnit).

Má ráda, když se jí zpívá, koupání, blbnutí s Andulkou (hlavně, když se s ní Andulka honí po čtyřech) a dřevěnýho čápa, který zavěšen pod stropem mává křídly.

Nesnáší usínat sama, odsávání rýmy a vařené brambory s mrkví rozmixované na kaši.

Jinak si ještě musím poznamenat, úplně z jiného soudku a spíš jen do pamětí, v noci ze čtvrtka na pátek uhynula Luca, jeden z Mařenčiných vlčáků. Děda ji našel ráno ležet před garáží, vypadala, že jen podřimuje (oči měla zavřený ale uši nastražený), ale když na ní houknul ať se zvedne, aby mohl otevřít garáž, už se nehýbala. Byla stará a dost nemocná (už dva tři měsíce nádory na více místech po těle), snad se jí tak ulevilo.

Andulka to denně rozebírá (hlavně, když jde kolem garáže), myslím, že jí zaujalo nové slovo umřít (řekli jsme jí, že „Luka umřela“), obrací to dokola ze všech stran (puoč umžela, jak to že umžela, kde teď je, jak se to dělá, když se umíuá), marně se jí snažím vysvětlit, že je to především smutný, že už Lucu neuvidíme, že už jí Luca nebude radostně olizovat až půjde k Mařence na buchty, jí ale jako u všech abstraktních záležitostí zajímá hlavně technická stránka věci (proč, jak, jak to vypadá a jak se to dělá).

Bella to má teď těžký, jedenáct let byly na dvoře dvě a je vidět, že si zatím nemůže na samotu zvyknout. Často ji přistihuju jak chodí dokola před garáží, hledá a štěká na všechny strany…

Dan Antonín

„Sousedovic Toníček
není žádný Daníček.“

Znalci Jestřábova díla ví, že bývalo kdysi zvykem, že nad neuvěřitelnými zprávami se na nárožích a pláccích tvořily hloučky chlapců a děvčat, které vzrušeně rokovaly. Tak i dnešní zpráva o narození nového přírustku rozproudila v rodině podrážděné debaty.

Nerad bych Boa, toho zarputilého mlčenlivého chlapce zbytečně protahoval mediálními mlýny. Ovšem jeho smysl pro napětí a zápletku předčí i takové velikány dobrodružství jako byl Mirek Dušín, který svým občasníkem TAM-TAM dokázal držet na hraně infarktu celou Druhou stranu. Bo si svých následujících 15 minut slávy rozhodně zaslouží.

Na počátku stála výstižná Boova SMS „Máme kluka“, která přestože dorazila třičtvrtě hodiny po půlnoci, vzbudila po malé chvíli pocit, že přece jen jí něco schází. Bez doplňujícího telefonátu zpět nešlo spát dál:
„A jak se jmenuje?“
„Dan Antonín.“

Ráno začaly jednotlivé fragmenty rodiny tvořit hloučky a vzrušeně rokovat.
„Jak mu máme říkat?“
„Chtěli Toníčka, to ano, ale co tam ten Dan?“
„Tedy snad Daníček?“
„Toníček? To by měl být spíš Antonín Dan, ne?“
I babička, která natěšená užuž chtěla volat Elišce a dalším kamarádkám, bezradně žmoulala telefon, zdráhajíce se trousit radostnou zprávu, když vlastně neví, kdo přesně se to narodil.

Potřebný klid do situace vnesl až Bo. V jednom z prvních interview odpověděl na jasně položenou otázku „No, říkejte mu jak chcete.“

Aha, můžeme si vybrat.

Už asi jen Jára Cimrmann, který si liboval v průzkumu slepých uliček, by ale dál tahal informace z Boa. Bylo zřejmé, že tudy cesta nevede. Telefonát Martě.

Bylo to napínavější než soutěž o pevnost Boyard, první indicii jsme už měli.

Nakonec jsme usoudili (a to je i myšlenka dne Otce Fura), že to, že mu jeden z rodičů říká Toníčku je postačující podmínka k tomu, abychom mu tak začali říkat taky. Navíc když Bo, minutu a sedm vteřin po 15minutovém limitu, tedy už mimo soutěž, na otázku „A jak mu říkáš ty?“ odpověděl „Miminko.“

Ve vzduchu zůstal samozřejmě nevyřešen ten zajímavý detail, co s Danem jako prvním jménem, zůstává-li prozatím nepoužit. Lámat hlavu si s tím hlavu ale nebudem. Tuším nějakou Boovu taktiku, která má obvyklý, konkrétně nejednoznačný cíl, který bude nabírat obrysů až postupně (aby se pak zjistilo, že to celé vlastně bylo jen momentální zmatení). Spekulovat se mi ale nechce.

Maškarní

Neměl jsem u sebe svůj foťák, Bert mi pujčil svůj automat, naštestí fotil i Honza (díky moc).

Andulka, kromě toho, že obdržela cenu za masku (tzn., že ve skryté soutěži rodičů jsme potvrdili výborné loňské pozice) měla na maškarním nejsilnější doprovodný tým. Byli jsme tam s ní čtyři (ještě Pěťa s Honzou), později dorazil i kočí Bert, pět dospělých na jednoho vodníka je slušný počet.

Před výrobou masky jsme prošli několik pohádkových obrázkových knížek, abychom zjistili, čím jako přesně se vyznačuje vodník (kromě zeleného oblečku a plovací blány na prstech), bohužel ani v odborné literatuře nepanují na věc shodné názory. Dá se říct, že jedinou další ikonou na které všichni došli ke konsenzu byl už jen zelený klobouk.

Přidělali jsme pak ještě tu růži na kabátku vepředu, klobouk jsem trochu přetáh do výšky, navíc mi na něj moc nechtěla chytnout zelená vodovka (jinak nebýt toho, že mi Peťa půjčila make-upovací tlustý štětec, tím Andulčiným malým štětečkem bych to natíral tři dny), takže Andulka, kdyby neustálým brekeke neujišťovala okolí o své roli, vypadala spíš jako Kecal z Prodanky, který má zrovna zelený den.

Honza natočil i krátká videa (obě mají asi 3 vteřiny) jak Andulka chodí v kolečku a dělá brekeke, tak kdo dlouho nepotkal vodníka, může…
Andulka na maškarním 1 (mpg, 640 × 480 px, 1,9 MB)
Andulka na maškarním 2 (mpg, 640 × 480 px, 2,9 MB)

Čas potřebný k výrobě masky:

• sestříhání staré velké košile na malý zelený fráček 15 minut
• výroba klobouku necelé dvě hodiny (ale sledoval jsem u toho Neumannovou a olympijský sjezd, navíc to, čím jsem to dával dohromady nebylo lepidlo, ale nějaká nepovedená imitace)
• výroba krepové růže a pentlí na klobouku 15 minut

Na svahu

Dnes jsem si vzal na svah foťák, zanedbávám to tu, navíc bylo jak vymalováno, takže střelbě ve velkých sériích a následnému plevelení webu fotkami jak na růžích ustláno.

Jak byla -7 °C kosa, tak mi to nějak pomaleji ostří. Abych Andulku vůbec pořádně vzal, musel jsem jí dát pití, aby chvíli postála, jinak to nešlo. Anebo dole u lana.

Bez svačinky neexistuje dělat nic. Bohužel. Průměrná doba likvidace jedné tatranky je 6 minut.

Fotil jsem i na vleku, cesta nahoru trvá asi tři minuty, to je moře času.

Sumář

Máme za sebou týden mírných pokroků, musím je sem alespoň heslovitě zaznamenat.

Tak nejdřív Andulka, která už začala na lyžích vyvíjet takové rychlosti, že bylo uprostřed sezóny nutné upgradeovat výbavu a vybavit ji helmou.

Potom já. Po loňském úvodu na prkně jsem letos poprvé zkusil carvingové lyže. S tím, že jsem se na nich nesmýkal, ale jezdil carving.

Dnes jsme taky byli poprvé na baráku uklízet, to jako pokrok připisuju Marke (feministkám doufám schladí žáhu informace, že já nejsem v tomto oboru žádný zpátečnický reakcionář, šudlil jsem jak za svobodna na kolejích pod diktátorským panem domácím Vencou Dutkou).

A Adélka, last but not least, dneska si pro něco sahala do postýlky a u toho se jen tak mimochodem poprvé postavila na nohy.