www.spaceIL.net

Co medvěd rád

Medvědovi bude pomalu rok a pravda, nic moc mimo mlíka nám nebaští.

Jogurt, strouhaný jablko a mrkev, vývar z kosti s nudlema a zeleninou, chleba s lučinou, kukuřičný křupky a piškoty.

O úspěchu či neúspěchu každého jídla rozhoduje první lžička. Medvěd poválí na patře, počká si na ocas a pokud to není po medvědím, žádná další lžička už není.

Ach jo, kde jsou ty syté časy jeho všežravého sestry…

Želva je lední medvěd

Fotit Adél je jak fotit šelmy ve volné přírodě.

Adél je aktivní za rozbřesku a za soumraku (sníh na střešních oknech zajišťuje optimální zatlumení světla na scéně, už čtyři měsíce, dokonalá produkce). Hledal jsem, která šelma nejlépe odpovídá jejímu chování.

Lední medvěd. Neobratná a nezúčastněná, ztratím-li ale ostražitost, přiblížím-li se na určitou vzdálenost a naruším-li její teritorium, reaguje se smrtící rychlostí.

Denně riskuju život, reportuju o životě šelmy a pročítám si příručky.

Adél trénuje…

… jak divá.

Trochu drama

Dnes jsem se na svahu na chvíli zakoukal jinam. Měl jsem pocit, že na kotvě jedou Catherine Zeta s Denise Richards a obě na mě mávají.

Když domávaly, vrátil jsem se pohledem na svah a hledal Andulku.

Ležela na zádech asi 70 m pode mnou, vedle ní se sbíral ze země chlap. Jednu její lyži jsem viděl o 10 metrů výš na svahu. Celou dobu, co jsem se k nim řítil, Andulka ležela hlavou dolů a nehýbala se. Měl jsem srdce až v krku.

Měla otevřený oči, ohmatával jsem jí celou a ptal se, kde jí co bolí. Nic neříkala, myslel jsem, že je v šoku. Chlap se zatím strašně omlouval, že za to nemohl, že mu do cesty nalítnul prknař, že to musel strhnout stranou a nabral jí.

Pak Andulka konečně promluvila. „Tatínku, a puoč jako jsem spadla?“

Ani náznak, že by se jí něco stalo. Čekal jsem pořád, jestli není v nějakém posttrauma, které až opadne, tak se rozeřve a bude nějaký průšvih. Ale nic.

Někdo nám přivezl její lyži, otřeli jsme sníh z brýlí a tváře.

Vypadalo to, že bude v pořádku. Ptal jsem se jí, jak to že se ani nepohnula. „Já sem pšemýšlela, puoč ležim.“

Nejvíc streslej z toho nakonec byl ten chlap, ještě dvakrát během dopoledne ke mně přijel, ptal se jestli je Andulka v pořádku a znovu se moc omlouval. Že se dítě, které sestřelil, po pádu ani nepohne, ho asi dostalo ještě víc než mě. Navíc já byl ze začátku mírně hysterickej. Tím, že jsem neviděl, co se přesně stalo, celou dobu, těch pět šest vteřin než jsem se k nim dostal se Andulka ani nepohnula, byl jsem na něj ze začátku asi neurvalej.

Dovysvětlil mi i přesně, jak se to semlelo. Musel náhle změnit směr a v tom okamžiku mu Andulka z druhé strany přejela lyže. On jí nabral nohama do jejího zadoboku (byl tedy na vině, za srážku na lyžích nese vždy odpovědnost ten, kdo jede zezadu), náraz Andulce vyhodil jednu lyži a spolu se potom nějak klouzali po sněhu těch deset metrů. On spadl, protože se lekl nárazu a zavrávoral.

Až se podruhý ujistil, že už opravdu nejsem namíchlej, že já i Andulí jsme alles gute, naposledy se omluvil a rozloučil se.

Těžkej upgrade biatlonu

To, co se tu provozovalo před třemi týdny byla blamáž. Teď už to není sranda.

• Malorážka už není připoutána mikinou, ale má férové popruhy, čímž se podstatně ušetřil čas na střelnici.
• Imaginární hůlky byly nahrazeny pravými což znamená, že ze stopy musí být traťovými komisaři v průběhu tréninku neustále z bezpečnostních důvodů odstraňována Adél.

Ona je šílená

Adélka má brutální zlozvyk, vstává ráno půl hodiny před východem slunce.

Zatímco koncem ledna vycházelo vstávání na půl sedmou, což se s vypětím dalo zkousnout, dnes už se vstávalo po čtvrt na šest a to nebylo dobrý. Upozorňuju, že Adél navíc nemá ani páru o pravidelně se opakujícím výskytu období zvaném víkend, nevnímá tu esenční diferenci mezi pátečním a sobotním ránem, naše smůla ovšem.

Narozdíl od pekaře Pecky a zbytku pracujících v republice, kteří se nijak netěší na nadcházející jarní šoupání časem, protože budou o hodinu kratší, my už máme na sobotní sváteční noc v oknech vylepené vlaječky (vedle naší samozřejmě i ruskou, protože tavárišči v Moskvě jsou stachanovci, časobijci a plní na tfista pocent, protože šoupou o dvě hodiny dřív). My začnem od neděle zase vstávat trochu jako lidi.

Pamatuju si, že Andulka měla stejnou libůstku, srovnalo se to až když začala pořádně chodit a přes den se víc unavila. Pokud Adél nepochopí vážnost situace a nezačne rychle a hodně ťapkat, dopadnem v květnu jak babička Boženy Němcové. Ta, cituji její vnučku, šukala po světnici od čtyř a o půl paté chodila budit kohouta.

Je 6.24 h, mám dopsáno a jsem po snídani. Dobré ráno pokud právě vstáváte.

Poma je záhul

Šlepraři v Čenkách už na to kácej, dnes nejely kotvy, jen pomy a to je na tahání malých dětí na odrovnání.

Za normálních okolností kotvy nesnáším. Jedou pomaleji a jsou nepohodlný. S dětma je to ovšem jiná, lepší lano než kotva nenji (až teda na čtyřsicnu na Medvědín). Kotva má plynulejší rozjezd, ale hlavně mi nečouhá mezi nohama tyč a Andulka se může opřít celou vahou rovnoměrně na obě moje nohy.

Na pomě je po rozjezdu prvních dvacet metrů Andulka v luftu, já fachčím jako zadní spoiler, který ji přitlačuje zpátky na sníh. Jakmile chytnem hezky kolej, začne Andulka rozebírat barvu kolečka, které mám zrovna pod zadkem (ona si na startu bedlivě hlídá, co dostáváme za barvu), většinou lituje, že nemáme zrovinka tu, která tam nikde není (dneska byla podpultovkou žlutá).

Nahoře mám po pár jízdách rozklepanou levou nohu, na které se celou dobu Andulka rozvaluje a řeší si ty barvičky. Jakmile se vyháknem, snažím se držet výchovnou řeč, mám na to asi 20 vteřin, stihnu pár trenérských rad jako „Snaž se držet nohy víc u sebe“, případně „Ruce ke kolenům a kolena víc ke svahu“. Pak už se rozjíždí a jede to na jeden zátah (jezdili jsme červenou Třebovskou, ta měří zhruba kilák a dneska to jezdila za minutu a půl).

Já než se vzpamatuju a rozmasíruju levačku a záda, tak ona je už v půlce. Takže pila za ní, předjedu ji pár desítek metrů před turnikety.

Když dojede, krátce mě pokárá: „Tys mě zase pšedjel, ty uošťáku“. Pak si vezme permici a jde si pípnout, já pokárán se schlíple sunu za ní (u nás není můžům dovoleno kráčet vedle žen, musí až krok za nimi).

V prostoru mezi turnikety a startem lana si Andulka lehce pochválí, jak je to dneska hezký lyžování a začne rozebírat, jakou barvou kolečka bychom mohli teďka jet.

Geniální jaro

„… zas bude teplej vítr vát… jaro vítej k nám…“ prudili vždycky z jara na rádiu Honza s Frantou.

Letošní první jarní den byl fajn, byli jsme s Andulí v Čenkách. Letos lyžařská sezóna vůbec zraje jak víno, každý další týden je ta lyžovačka lepší. Včera bylo 12 °C, bezvětří, azuro a poloprázdnej svah. Sněhu furt přes metr.

Andulka vypadá mírně nadupaně s dvěmi brýlemi (s dvouma brýlema? nevím). Jenže ty na belině jsou oranžový a na slunce nepříjemný, ale sundat se mi je nikdy nechce, co kdyby se počasí náhle otočilo (jak se to často stávalo v lednu).

Měl jsem pauzu

Před více jak 14 dny jsem si na lyžích mírně rozhodil zápěstí. Spadl jsem dost v kvaltu, vůbec nevím, co tomu předcházelo. Že probíhá něco nestandardního jsem poznal až když jsem cítil, že mojí těžce vytuněnou fasádou se neusmívám na děvčata, ale rozrývám čenkovické plotny.

Pár minut jsem pak zjišťoval, odkud že přesně teče červená, kolik zubů je definitivně ze hry a jak velkou klempířinu bude vyžadovat návrat mého nosu a brady do původní podoby.

Do tabulky Dental-Out bodování to nakonec bylo bez zápisu, fasáda taktéž utrpěla jen pár škrábanců a odřenin, vlastně jsem se jen přesunul z katogorie instantní ctižádostivej krasavec do kategorie hustej nevypočitatelnej drsňák (po čemž jsem ostatně už dávno toužil), takže vlastně klídek.

Po půl hodině jsem ale zjistil, že mi tuhne zápěstí, cestou domů v autě už jsem musel řadit levou a v noci jsem se zcela nedrsňácky probudil bolestí. Druhej den ve špitále mě za statečnost na 14 dní odměnili ortézou.

Ortéza na pravém zápěstí praváka je bezva věc, po dvou dnech jsem byl zas na svahu. Překážela mně v podstatě jen ve třech věcech:

1. při psaní,
2. při psaní na komplu
3. a… při cleaning ceremoniálu, který uzavírá každodenní ranní posezení, málokdy si člověk uvědomí jak moc levá ta levá ruka umí být.

Tolik k pauze.

Dnes jsme se šli šmrncnout štatlem, proměřit závěje a tak.