www.spaceIL.net

Zeleninové rizoto

Yahoodeczka má vinou hormonální nestability před blížícím se porodem trochu rozhašené mentální pochody. A tak je s ní ještě větší legrace než obvykle:
„Yahoo, ten oběd je skvělej!“ (zeleninové rizoto se zelným salátem)
„Myslíš? Příjde mi, že nebýt té zeleniny, tak je to o ničem.“
„Ano kotě, zabíjačka bez čuníka bývá taky slabší, to si tak neber.“

V neděli to poprvé vypadalo, že pojedeme. Odpoledne jsem svým pravítkem značky Kooh-i-noor narýsoval tabulku a začal zapisovat intervaly kontrakcí. Jenže za celou dobu se Marke nepropracovala pod osm minut.

Po dvou hodinách jsem tu zahálku típnul a oba jsme se vrátili k užitečnějším činnostem. Marke ještě neměla odnošený všechno uhlí, aby bylo pod šopou a já se vrátil k jednomu neodkladnému optimalizačnímu problémku, musil jsem už konečně rozlousknout, jestli až pojedeme příští rok k moři, tak jestli to risknem za Karlovacem doprava po dálnici anebo jestli pojedem normálně na jistotu po staré přes Plitvice, taková věc se musí pořádně dopředu rozmyslet.

Už je to víc než deset dní, co jsem nedržel v ruce foťák. Ta hormonální disbalance je teď všude okolo.

Okolo a přibližně.

„Za devatenáct minut…

… bude večeuníček.“ hlásila Andulka a svlíkala se do sprchy.

Bylo za čtyři minuty půl sedmé, časové znamení bylo správně. Ale stejně jsem přemýšlel.

Tak jasně, hodiny už umí. Celý, půlky, čtvrtky i třičtvrtky. Poslední týden už trochu i zapětminuty a něcoadesetminuty.

Nejdřív jsem myslel, že si pomalu počítala na hodinách čárky minut až napočítala do devatenácti. Jenže byla od hodin přes celou místnost, jediný, co mohla vidět, že je necelých pět minut do půl. Navíc kdyby počítala, tak bych jí před tím slyšel.

V tom byl už jinej fígl. A ten mě zajímal.

„No správně, ale jaks na to tak rychle přišla?“
„No pšece, deset a deset je dvacet a mínus jedna je devatenáct.“
„Jakých deset?“
„No pšece koukej! Pět, deset a ještě jednou deset, to je dvacet, ale velká učička mezitím tuošku postoupila, koukej, takže dvacet mínus jedna je devatenáct. Uozumíš?“
„Kurňa pane Suzuki…“
„Co tatínku, co?“
„Ale, že je to fakt dobuý.“

Masopust

Bez sněhu je atmosféra poloviční.

Andulka i Adél se k smrti bály medvěda i medvědáře. Medvědář si to chtěl u Adél vyžehlit a nabízel jí, že ji pochová, naivka. Medvěd si nakonec musel sundat hlavu, aby bylo jasný, co a jak.

Já jsem celý dopoledne přemýšlel, kolik se u nás tak vypije kořalky. Nakonec to bylo asi 15 panáků, takže celkem v klidu, byli jsme na konci okruhu, část průvodu už byla prepitá a prejásaná. Já si musel dát 4 panáky během asi dvou minut (s medvědářem, harmonikou, kočím a policajtem), ještě, že má člověk z mládí trochu natrénováno.

Andulka se pak otrkala a žadonila dojít průvod s maškarami, tak jsme se loudali po vesnici skoro do setmění. Andulí u toho chodila s velkým klackem, přivolávala s ním psí počasí a donekonečna si v mnoha obměnách přehrávala svou oblíbenou dramatickou večerníčkovskou hlášku:
„Cože Tuatumbeuku, tak ty se díváš na masopust?! Tak to ti teda nedauju! Děkuju za vyžízení! A fůů…“
„Cože Tuatumbeuku, tak ty chceš jezdit na koníčkovi?! Tak to ti teda nedauju! Děkuju za vyžízení! A fůů…“

Bude to kluk

Abych nezapomněl.

Všichni! Všichni beze zbytku předpovídají, že to bude kluk. Dokonce nám ho i přejí, což nikdo neopomene zdůraznit. Říkali jsme s Marke, že si toho kluka možná začnem přát kvůli lidem, aby jim nebylo líto, že nám bude určitě líto, že to zas nevyšlo. A hlavně aby při potenciálním čtvrtém dítěti (o tom je zakázano tady mluvit, musí se buď do Míroslavova království nebo až za Výprachtice, proto šeptám) nemělo okolí pocit, že jen kvůli klukovi jdeme do dalšího těhotenství.

Minule kluka typovali taky všichni, mimo výprachtickou čarodějku. Tentokrát se přidala na stranu většiny i ona, i když ani její předpovědi už ze známých důvodů nepřeceňuju.

Zbývá už jen vyhlásit nejkurióznější předpověď. Tu zřejmě dovalila babička od milé neznámé paní ze šaliny: „… cože pani, vaše snacha jí teď hodně pomerančů? No pani, tak to je jasnej kluk!“

Marke, před 14 dny, že by si začala mírně chystat tašku do porodnice. Projela seznam věcí „… košilky, dupačky, plíny, občanský průkaz…“, poslední položka v seznamu bylo Prohlášení rodičů o jméně dítěte. Marke vzala formulář, vyplnila Vendula, Vilém, podepsala, dala podepsat mně a tím s chystáním tašky skončila.

S těma jménama, měli jsme připravenou i tradiční áčkovou variantu, tentokrát Alžběta a Albert.

Ale v podstatě nám to bylo už teď jedno. Svoje nejoblíbenější jména jsme si vzájemně naházeli na blacklisty a všechna zbývající jména jsou už kompromis. Pokud se to nemůže jmenovat Agáta (moje No 1) nebo Nela (Marketina), tak potom jesti Vendulka nebo Bětka, už v tom není velký rozdíl. Co nás ale blaží, že je to poprvé, co nemáme ani jedno jméno v TOP 20.

Rozhodla Andulka. Ta nejdřív dlouho prosazovala svoje favority (kamarády ze školky, pochopitelně) Kauolínku a Fanouška. Shodli jsme se s Marke, že kdybysme museli volit z jejího výběru, tak by se to taky dalo (máme možná štestí, že asi tolik nekamarádí se Samanthou). Nakonec ale přijala naše návrhy. A dost rychle vybrala v obou případech ty V varainty.

spaceIL a tobolka

9. měsíc Aktualizováno

Jediný, komu je blížící se porod ukradený, je Adél. Všem ostatním začínají chodit poslíčci.

Andulka je má čistě v mentální rovině, její nedočkavost učebnicově odpovídá jejímu věku, na miminko se těší tak, že začala slevovat ze svých požadavků: „Maminko, puosímtě, mě už je jedno, jestli to bude kluk, ale hlavně ať už se to puosímtě nauodí, jo?! Tak zítua, jo?!“.

Markétiny poslíčci sice ještě nejsou poslíčky, nicméně pocit nepohodlí stále narůstá. Malé se uvnitř neustále protahuje a rozvaluje, od čípku až po pobřišnici, hodně ji roztahuje celé břicho. Možná se to snáší hůř i nevyspáním a větší únavou, která se s každým dalším dítětem nabaluje, nebo i tím, že každé další dítě může být hmotnostně větší suma¹ než ty předešlé a které tak možná víc tlačí, čort znájet. V noci už to má Marke, vinou častých pochůzek na záchod, se spaním na dvě věci. Přes den v práci, když moc šmejdí, cítí různé tlaky (a to i přes to, že já už všeho nechal).

Když se shrne toto těhotenství, do 4. týdne delirium, pak 4 týdny střízlivění, 9. až 17. týden blití, další dva měsíce nárůst hmoty, že klouby praskají, pak cca měsíc klidu, po 30. týdnu opakovaně bolesti zubů, otoky tváře (a že v těhotenství se musí s práškama na bolest opatrně) a teď k posledku záda, břicho, nevyspání, může si někdo zkusit před ní říct, že těhotenství je nejkrásnějším obdobím v životě ženy. A rozdrtí ho svojí vanou!

Moji poslíčci. Otevřel jsem po třetí v životě příručku Partner u porodu. Zopakoval jsem si techniky automasáže, správnou přípravu kubánských doutníků a rychle jsem prolítnul fáze 1. a 2. doby porodní, indikaci k nástřihu hráze a další technické detaily. Posledně jsem se ale k tomu v praxi vůbec nedostal, někdy od té hráze se mi k tomu už nainstaloval doktor, takže znovu si podrobně probírat tyto kapotoly je možná zbytečný.

¹⁾O porodní hmotnosti dětí jsem se dočetl čtyři věci:

• Váhově menších dětí lze dosáhnout kouřením v těhotenství.
• Velké děti se vyrábějí pravidelným užíváním mulťáků pro těhotné.
  I když se to nezdá, tak na první pohled zodpovědná činnost může taky vést k nefyziologickému stavu. V případě vitamínů tedy k mohutnějšímu dítěti, které může ve finále ztížit nebo vyloučit porod přirozenou cestou. Nejen zanedbaná (kouření), ale ani přehnaná péče nejsou dobré. Nejlepší je, jako i v mnoha jiných případech, přiměřenost a selský rozum. Vitamíny (nebo cigáro) třeba jen dvakrát týdně.
• Pokud nikdo nepoužívá ani kouření a ani bobule, statistika pak pouze říká, že každé další dítě mívá porodní hmotnost větší, než jeho mladší sourozenec.
• Jestli ženská jí "za jednoho" nebo "za dva", má statisticky vliv pouze na její předporodní hmotnost. Na porodní hmotnost dítěte jen zřídkakdy.

Aktualizováno 15. února 10.18 h:
S odstupem mě napadlo, že to, co jsem napsal o neslaných Marketiných pocitech, by mohlo být zbytečně zobecňováno a nemuselo být úplně správně pochopeno. Abych někoho zbytečně nevylekal, což by mě obzvlášť v tomto případě mrzelo, přidávám jednoznačné upřesnění.

První těhotenství, narozdíl od výše popsaného třetího, uvolňuje subjektivně, fyzicky ale hlavně duševně, diametrálně odlišné pocity. Většinou šťastné, uklidňující, mnohdy i naplňující (tvrdí 4 z 5 zubních lékařů). A píše-li se o nejkrásnějším obdobím v životě ženy, má pisatel na mysli právě první těhotenství. Výjimečně může být řeč i o víkendovém výletu v cabrioletu Brada Pitta. Pokud se ale dotyčná nejmenuje Jennifer nebo Angelina, má se za to, že se mluví o prvním těhotenství.

Zima možná bude

Jak vypadala ta zima beznadějně, tak zase úplně zoufalý to teď není.

Na Maláku máme sice zeleno (Pirátskýmu to modlení furt nejde ), ale aspoň v Čenkovicích se to každým dnem zlepšuje. V noci bývá trochu pod nulou, takže sněhomakery fest sněží, něco nasněží i normálně, sjezdovky jsou komplet bílý. No hlína, no šutry, no problem.

Vrchní vrstva sněhu je z drtivé části umělá, to ani nepamatuju, kdy jsem po něčem takovém jezdil. Umělý sníh má konzistenci jak ledový písek, miniaturní ledová zrníčka. Je to možná rychlejší než přírodní, ale zase mi přijde, že to tolik nedrží stopu, v prudších částech svahu se pak rychle nadělají ledový plotny střídaný se sněhovýma dunama. Přišlo mi, že třeba pro prkna, pokud neměly pořádně udělaný hrany a velmi velmi tuhá jádra a nohy, které by to utáhly, tak to nebylo moc výživný. Možná kecám, ale těch sedmnáctiletejch holčičích namletejch zadečků, těch tu dnes bylo, srdce z toho bolelo, jedna kočí to neustála až tak, že jí horská svážela se skútrem na kanadských sáních.

Lyže je ale dobrý přebrousit taky, jinak to na tom ustřeluje.

Mě ten podklad byl buřt, jezdil jsem na půl plynu, odklouzal jsem si za Andulkou zase dvě hodiny, po včerejším prvním utrženémzřetězu ježdění bych dneska normálně nejel, bolely mě haksny, ale ukecala mě. Ráno žadonila, tak jsem říkal, že uvidíme podle počasí (mělo být hnusně a sněhopršet, tak jsem byl v klidu). Před obědem vylezlo slunce a když jsem pak u jídla viděl ty vyjiskřený oči, to se nedalo, fotřik vyměkl. Aspoň jsem to ale naplánoval tak, abysme vyrazili až po druhé hodině a byli dole u lana redy v půl třetí, o půl pátý se končí, aby Andulka viděla vypnutej šlepr zblízka a zase neremcala s odchodem domů.

Adélka má prozatím smůlu. Kdyby byl sníh i u nás, tak už jí zkusím nechat klouzat u rybízu jako před dvěma roky Andulku. Jenže u rybízu je houby. A dokonce ani nad kolektorem, kde se normálně drží sníh ještě o týden dýl než všude jinde, už nezůstalo z minulého týdne nic.

Po roce na svahu

Andulka byla už včera, já až dneska, protože včera jsem držel brufenovou kůru. To zná asi každej, Brufeny jeden za druhým, než klouby řeknou yes.

V hlášení od treninkových asistentů stálo, že Andulka jezdila extrémně pomalu, po loňské fazóně ni vidu a slechu už jen z doslechu.

Takže jsem dnes musel na svah já. Po třech jízdách byla ta samá forma doma. No jo no, vole, chce to srdíčko, štěstíčko a přístup lidičky, hlavně vole přístup.

Jinak na svahu, já toho chtěl klasicky po dvou hodinách nechat, jenže jsem narazil na tuhý odpor. Všelijak jsem se vymlouval, přestávku jsem nabízel, tatranky jsem nasliboval, jupíka, dva jupíky… Nakonec jsem to zabalil a Andulka odjezdila ještě pět jízd s Bertem.

Když jsme odjížděli, musel jsem ještě autem couvnout, aby viděla na svah, že vleky už stojí a že dneska už se opravdu nejezdí. Cestou domů pak říkala, že by chtěla v tom domečku, kde se prodávají permice, bydlet. Aby to měla na lyže co nejblíž. Což je výraz nejvyššího ocenění a nadšení, jaký je schopna Andulka udělit. Buď, že řekne, že by někde chtěla bydlet nebo že by chtěla, aby někdo bydlel s náma.

Budulínek hard core

Tento týden jsem se namanul k uspávání dětí. Byl jsem ale dost grogy a to při uspávání raději vyprávím něco zpaměti, protože když se v takovém stavu pokouším číst, tak tuhnu rychleji než holky.

Napadlo mě, že jsem ještě nikdy nevyprávěl pohádku o Budulínkovi. Následně mi cvaklo, že tento jednoduchý příběh, když by se podal správně politicky, skýtal by široký arzenál výchovné propagandy. Ještě ve chvíli, kdy už babička s dědečkem odcházeli do lesa a Budulínek zůstával doma sám, jsem se za ten nápad v duchu plácal po ramenou.

Musím ještě říct, že z té pohádky znám jen základní zápletku, tedy Budulínek je sám doma a nesmí nikomu otevřít, a pak samozřejmě pointu, liška ho odnese, jenže dědeček na housle fidlá u její nory tak dlouho, až si vyfidlá na auto Budulínka zpět. V té střední části jsem si nebyl jistý, jestli liška odnesla Budulínka hned, nebo až napotřetí, v průběhu vyprávění jsem i přemýšlel, jestli to nějak nemotám se Smolíčkem nebo s kůzlátkama, každopádně nějakou výplň jsem nasmolil a podřídil jí jedinému cíli. Aby na ní dobře navazovaly ty zásadní dramatické zlomy.

Takže, zdůraznil jsem,

• že Budulínek byl varován, že liška je zákeřná,
• že liška nepůsobila zle, dokonce budila důvěru,
• že dvakrát slib splnila, potřetí už ovšem ne,
• a že spoléhání na slova cizích více než na slova vlastních může přinést nevratnou zkázu.

Nevratnou zkázu, ano. Mě se fidlající dědeček, kterej to na konci všechno urovná, do výhružně-edukačního konceptu moc nehodil. Oba naši dědečci umí hrát jen na vozembouch, stejně by to tedy nepůsobilo důvěryhodně a hlavně celé ne tak fatálně. Scénu s dědečkem na konci jsem tedy vyškrtl, Budulínek po svém zaváhání své prarodiče už nikdy nespatřil.

Ještě chci říct, vím, že Budulínek není žádné objevné téma a že na stejné notě jedou třeba ty kůzlátka, zahoryzadoly a určitě ještě mraky dalších. Jenže Budulínek má pro Andulku velmi specifické okolnosti. Vystupuje tam malé dítě, jsou tam i další členové rodiny a až na jezdící lišku, má všechno pro Andulku blízké reálie. Kůzlátka jsme už určitě vyprávěli, Smolíčka možná taky. Jenže kůzlátka jsou příběhem zvířátek, tedy příběhem vyloženě pohádkovým a nejsou svojí výstrahou tolik strhující. Smolíček a zlaté parohy, malé dítě se smolným jménem samo jen s jelenem někde v hvozdech, to je z Andulčina pohledu sci-fi, které o nějakém poselství moc přesvědčit nedokáže. Navíc o něčem jako je jelen, slýchá v reálu vždycky akorát ráno po mysliveckým plese, když jí líčím podrobně o jídelním lístku. A ani ve verzi s luxusním parožím pro ni to zvíře nemá žádné zvláštní kouzlo. Andulčině povaze je prostředí u Budulínka, oproti ostatním variantám, jednoduše šité přímo na city.

„… a plakali, protože Budulínka už nikdy neviděli.“
Klesnul jsem hlasem a čekal jsem, co bude. Adél oddychovala, s tím jsem počítal. Andulka podle očekávání ležela s očima dokořán.

Uplynula taková ta mrazivá pauza, potřebná k rozdýchání zrovna vyslechnuvšich ne moc šťastných zpráv a podle očekávání začaly padat doplňující otázky. Jenomže úplně jiné, než jaké jsem čekal.

Přehledl jsem totiž jeden důležitý moment. V příběhu se hovořilo o tom, že malé dítě bylo doma samo. A to je skutečnost, která je s Andulčiným vnímáním světa prozatím zásadně neslučitelná.

Ona si příběhy malých dětí vždycky vztahuje na sebe a její největší představitelné trauma je pořád představa, že by někde byla sama. Takže první otázky, ty byly naprosto fundamentální:
Jak je vůbec (kurva?!) možný, že malý klučík zůstal doma úplně sám!?!
Jak to, že s ním nezůstala ani babička?!
To snad nemohl jít dědeček na houby/na dříví/až dolů do města sám?!
Andulčin svět nepřipouští žádný důvod, aby kdekoliv zůstalo malé dítě samo, snad jen kdyby výslovně samo chtělo, ale to ono by stejně nikdy nechtělo.

O otázce, kde že má Budulínek maminku ani nemluvím. Padla taky, samozřejmě. Od té doby, co před dvěma roky s dojetím zjistila, že maminku nemá třeba ani krteček, sice už umí i tento fakt zkousnout, ale přece jen se kontrolně zeptat musí. Budulínkovu maminku jsem nechal umřít, pochopitelně. Mohl jsem odpovědět, že byl jen na prázdninách, ale přišlo mi, že tím bych zbytečně oslaboval autoritu jeho opatrovatelů. Na tatínka už se neptala. Možná tušila, že otázkou by z něj v mžiku byl taky nebožtík. Nemluvilo se o něm, takže Budulínkovi svou zdrženlivostí dala šanci, aby nebyl úplný sirotek, dedukcí a sebeovládáním uchránila lidský život, velký dar (obzvlášť u žen) zachránit život jen tím, že vydrží mlčet.

Otázky jsem snad přesvědčivě zodpověděl, nicméně většinou se to stále točilo kolem toho, jak to, že byl ten nešťastný chlapec doma sám. O tom, že se nemá otvírat cizím ani kdyby slibovali jízdu na ocásku nepadlo slovo. Takže druhý večer jsem pohádku mírně updatenul a zřetelně jsem hned na začátku uvedl, že Budulínek zůstal doma sám dobrovolně a rád, protože ještě něco potřeboval dohrát na počítači. Vyniknutí pravého výchovného poslání, tedy nedůvěřovat cizím osobám už nebránilo nic a konečně jsme se v následné diskuzi dobrali merita věci.

Jediné, co tato pohádka zatím neplní dobře, její základní cíl, je uspávací funkce. Ale v této verzi se tomu snad ani nedivím. To bude možná chtít týden nebo čtrnáct dní opakování, aby se taková ponurá věc vsákla natolik, že to začne člověka uspávat.

Nový vzhled

Je čas udělat pá, pá.

Nikdy jsem tady ještě o změnách vzhledu nepsal. Byly doby, kdy jsem vzhled měnil i ob týden a ještě o tom psát by bývalo unavující. Jenže tyhle časy plné času odletěly na Mauritius a bůhví, kdy se vrátí. Poslední vzhled, pracovně zvaný spaceil2 (viz výše) tu byl víc jak rok.

Předevčírem mi přišel zase henten nějaký nápad. Zkusil jsem si jako obvykle nejdřív vytvořit hrubý náhled a čekal jsem do druhého dne. Nejsem grafik, musím návrhy nechat odležet, abych si vytvořil odstup. 95 % nápadů tak druhý den ráno, kdy v krvi klesne hladina slivovice, končí v koši.

Druhý den, tedy včera, vlastně ve středu večer a ve čtvrtek ráno, povznášející dojmy z nového návrhu stále přetrvávaly. Takže jsem se po dlouhé době porejpal v CSS a provětral to tu.

Když se teď koukám na starý vzhled a porovnávám s novým, nechápu, že jsem tu mohl mít tak dlouho takovou hrůzu. Jenže tak to je vždycky.

Ono i u tohoto mi ještě cosi nesedí, ještě to nějakou drobnou korekci chtít bude. Ale to už s dalším dvou až třídenním odstupem přijde samo bez přemýšlení.