www.spaceIL.net

Celkem o ničem

„… a s kým si šla dnes ve školce na procházce za ruku?“ (pokouším se loudit info)
„S Mauečkem.“
„A povídali jste si?“ (neřekl bych to do sebe, ale loudím dokonce diskrétní info)
„Jo, povídali.“
„A o čem?“ (teď už opravdu přeháním)
„No, celkem o ničem.“
„Aha?! Ale povídali jste, ne?!“
„Ale jo, povídali… “

Asi nemám talent, no.

Nespíme

Vilíkův kádrový profil se začíná bortit. Přestal spát. Po půlnoci se budí nejpozději po hodinách a půl, většinou ale dřív. Co Marke nenaspí do půlnoci, do rána už nenažene.

Tmavomodrý svět

V druhé ložnici je situace jen o něco horší. Adél se naučila dát si kolem čtvrté hodiny pitstop, vyžaduje dotankovat půlhrnek mlíka. V pět zajíždí do boxů Andulka s čuráním. Mezi 5.30 a 5.40 dojíždí Adél do cíle. Na refreshpointu u pitlane (neboli, jak u nás lidově říkáme, u microwave) je Adél nejpozději 5 minut po projetí cílovou rovinkou. Andulka dojíždí v 6.00 h.

Prakticky dopad je takový, že od 4.00 h nespím. Abych byl schopnej sloužit v těchto hodinách, je třeba nejpozději před devátou zajet do betle. Někdy si dopřeju luxus a usnu rovnou s holkama o půl osmý. Děvčata mě donutila žít si na vysoké noze a dopřávat si luxusu alespoň 5 dní v týdnu.

Mimo tyto každodenní události se nahodile vyskytují i další faktory, které z každé noci dotvoří originál. Mezi ně patří Adélčina kíka kdykoliv před čtvrtou hodinou, Adélčiny záchody kdykoliv před čtvrtou hodinou, Andulčiny záchody kdykoliv před čtvrtou, Andulčiny zlé sny, které se konzultují okamžitě, pochopitelně (nejvyšší četnost mezi 0.00 h a 2.00 h).

„A láska je solí života“, praví na konci pohádky Byl jednou jeden král bába kořenářka. Trávit bába noci u nás, přešel by jí patos po třech dnech. Pochopila by, že pravým kořením života a přerušovaného spánku jsou pády z postelí. Každá z pretěkárek zaznamená v průměru jeden týdně.

Světlemodrý svět

Vilibald má dost věcí po holkách, hlavně po Andulce, která měla hodně oblečení unisex (žlutý, bílý, zelený). Ale má i své hadry. A Marke si z něj umí udělat koncentrovanou modromodrou směs.

Vilda se protahuje

Bude to Picasa

Člověk od přírody nepořádný teď udržuje řád. Oddává se nepřirozeným činnostem a je mu z toho úzko.

To, co ho nenaučili ani maminka, ani tatínek, ani žena, za 32 let, do něj Picasa nahustila během dvou dní. Zaplatil vysokou cenu, psychické poruchy ho po dryjáku budou provázet do konce života. Udržuje digitální pořádek, onká si (mluví o sobě výhradně v singuláru 3. osoby), cítí, že není já.

Stahování fotek je nyní rituál na čtvrt hodiny. Fotky prohlíží, maže, třídí, popisuje, klikem až dvěma poupraví jas, každou fotku, než mu zajede zaindexovaná do kolonky na disk, má nejmíň třikrát v ruce.

Dark side of the Moon je, že k těm fotkám má bližší vztah a všechny, které přežijou jeho přísná kritéria na výmaz, má pocit, že musí publikovat. Takovej Vilda je tu nepřetržitě už 11 dní, přestože spát už ho viděl každý ze všech úhlů, i nadále si jen mění hadry, i peřinka s beruškama je furt stejná, deka pod ním je dnes oranžová. Možná se povede provést do konce týdne Vildaútlum. Do doby než se Vilibald nezačne projevovat nějak víc.

Digitální bordel

Bude tomu na podzim 5 let, co fotím digitálně. 5leté výročí bude zřejmě ten okamžik, po kterém zjistím, že největší nevýhoda digitálu je nepřehledný binec v tisících fotkách na disku.

Téma týdne je zajištění rychlé a přehledné správy fotek. Dosavadní duo Wincommander s IrfanView přestává stíhat.

Zkoušel jsem Zoner Photo Studio, na můj vkus je ale mírně překomplikované, při procházení galerií má náhled fotky viditelné zpoždění, sice jen nějakou desetinu vteřiny, ale vytváří to takový blikací efekt, strašně to ruší.

Teď zkouším Picasa. Picasa mně příjde, že má rychlé vyhledávání a rychlé náhledy. Zbytek je podobný Zoneru, úpravy na jedno dvě kliknutí, popisky, exporty do mailů, html galerie a kdovíco ještě, ale o tohle už mi nejde.

Zatím zůstávám u Picasa.

O memoriál Ivana Lendla

Být probuzen v 5.30 h v sobotu je z fylogenetického hlediska krok stranou. Připouštím ale, že na sepsání hutného textu se lepší konstelace nevyskytuje. Zatímco holky křoupou vločky s mlíkem, mám čas vypořádat si svoje letité obavy z účasti o memoriál Ivana Lendla. Tím, že se nám totiž narodil Vilík a ne Vendulka, jsem definitivně přišel o možnost umístění.

Vysvětlím.

Ivan Lendl

Ivan Lendl byl tenista, dlouholetá světová jednička, velmi slušně naprogramovaný tenisový robot. Slabinou jeho firmware a důkazem, že ani pokrokoví programátoři se nevyvarují chyb, byla jeho hra na trávě. Tento robotický upinkávací gigant nikdy nevyhrál nejcennější tenisovou trofej, Wimbledon. Byl pouze pětkrát v semifinále a dvakrát ve finále.

Omlouvou pro soudruhy vývojáře z N.p. Vývoj automatizace devizových příjmů budiž, že z dobových reálií Československa nebylo zřejmé, že tenis se nehraje pouze na antuce. Když se na nedostatek v Lendlově systému přišlo (až v červenci 1986, po prvním prohraném wimbledonském finále s mladým a imperialisticky úsporným servis-volley-Beckerem) bylo už pozdě na opravný balíček. Dnes, najde-li se v systému kritická díra, tak hned za půl roku je vydána bezpečnostní aktualizace, před dvaceti léty ale fungovalo všechno pomaleji. A Ivan byl víc prototyp, než produkt naučeného výrobního postupu. Útěchou může být, že zcizením informací z jeho vývoje vyvinula, tehdy noname firma Nokia, prvního téměř nechybujícího sportbota Matti Nykänena. Téměř nechybujícího, protože sportovně hezké výsledky, spotřeba alkoholu byla ale vysoce nadprůměrná i na finské poměry (zřejmě jaký vývojář, takový krám). Dnes už není vývoj sportovních kyborgů zajímavý a Nokia se přeorientovala na výrobu cihel s čudlíkama a anténkama (alkoholismus zdá se prosákl už i do vedení produktového úseku). A Federera nebo Armstronga už si ze sebe může pomocí stavebnice Anabolik, která přibližuje mladým chemikům poutavou práci sportovního lékaře, vyrobit každý hejhula. Na počátku toho všeho byl ale Ivan.

Smůla se Ivana držela i po skončení sportovní kariery. Z pěti dětí, které si pořídil, má pět dcer.

Memoriál

Memoriál tohoto sympatického životního smolaře není nic jiného než plnění stejných dvou extrabobříků smůly:

• nikdy nevyhrát Wimbledon
• nemít ani jednoho mužského potomka (a z čím více dětí, tím výše na žebříčku)

Prvního bobříka mám skoro na lopatě. Wimbledon v mužském singlu doposud nevyhrál nikdo starší nad 35 let a tento věk se mi rychle blíží. V dnešní turbulentní době se sice může stát cokoliv, ale i tak si dost věřím. Poslední dva roky beru pro jistotu raketu do ruky jen jedenkrát za rok v lednu (Wimbledon se hraje v červenci) a to jen proto, abych oprýskaný, dvacet let starý nápis Artis centrofixem opět přepsal na Puma.

Ovšem v bobříku číslo dvě mi Vilda zatrh tipec a s konečnou platností mě zbavil možnosti na umístění. Žebříček šumařů, knedlíků, neumětelů, moulů, šmoulů a kdoví ještě jakých nešiků (nic osobního, jak jsem čtyři a půl roku kupoval, tak teď prodávám) bude pokračovat, už ale beze mne.

Zbývá jen pozdravit Karla: „To musíš zvlááádnout sááám…“. My si tykáme, dlouho jsme si v žebříčku lebedili vedle sebe, Charlotta ho už ale vynesla o pěkných pár příček výš.

A já s radostí dělám memoriálu pá pá.

Vilda pózuje

Vilda se rád fotí. Už takto od malička. Jak zahlédne objektiv, zklidní se, hodí zasněný pohled stranou (tak to mají babičky rády) a v případě špatných světelných podmínek se dokonce přestane hýbat. Ví, že blesk do něj smažit nebudu a ví, že na 1/8 bez blesku by byl pěkně mázlej. Je i zvyklej, že na foťáku nemám zvuk závěrky a čeká nehnutě, dokud se nepohnu. To je domluvený znamení, když takhle pohnu s foťákem, tak už se zase může klidně hýbat.

Andulka, jako malá, hrála dámu a fotit se nechtěla. To se zlomilo asi v roce a půl. Teď když vidí foťák, tak si automaticky prohrábne vlasy a zapózuje tak, že člověka až přejde chuť takové aranžmány fotit.

Adélku jsem jako malou mohl fotit jen když spala. Protože když nespala, tak sebou pořád tak mrskala, že všechno bylo mázlý. Dnes, stejně jako Andulka, jak zahlédne foťák, který nedejbože nemíří na ní „… kaky, kaky, kaky!“.

Vilda je doma

Vilímek včera dorazil domů. Budí se po třech hodinách, v noci dokonce až po čtyřech. Když nespí, tak mžourá. Nebrečí. Jako zatím pohoda dosud nepoznaného rozsahu. Andulka nevydržela spát dvě hodiny, Adélka zase pokud nespala, tak hodně probrečela.

Adélka mu říká kikik. Asi podle vzoru Vilík. Nebo možná podle vzoru kaky (taky) nebo podle vzoru kíko (mlíko). Možná i podle vzoru kakat (kakat).

S Marke jsme si říkali, že jsme nakonec rádi, že na nás zbylo jméno Vilém. Dlouho jsme plánovali Tondu, ale Bo nás předběhl. Vymysleli jsme Vildu a teď nám Vilém příjde fakt dobrý. Jsme rádi, že to dopadlo takto.

Andulka sama venku

Andulka, která se od nás normálně nevzdálí na 10 metrů, Andulka, která se učila tři týdny chodit do školky, Andulka, kterou dodnes ve školce musíme předat přímo učitelkám (neexistuje, aby šla ze šatny sama do třídy, vyžaduje doprovod až do třídy a drží se nás pevně za ruku do doby než naváže oční kontakt s učitelkou), Andulka, která za žádných okolností nechce nikde zůstat sama a bez dospělého, tak tahle Andulka šla včera navečer (od půl šestý do šesti) ven bez nás jen s dvěma holkama ze sousedství (navíc s o dost staršíma, 8 a 12 let).

Já vůbec nevím, co k tomu říct.

Ň-ŋé→kíko

Adélka provedla rebranding. Zásadní změnu svého značkového sloganu. Něco, jako když se Telecom přejmenoval na Prdy ve vaně O₂.

Svůj specifický výraz pro mlíko a zároveň své druhé nejpoužívanější slovo vůbec (hned po slovíčku ne), ň-ŋé, dnes nad ránem vyměnila za fádní výraz kíko. Ano, výslovnost nového výrazu zvyšuje pravděpodobnost, že mu spontáně porozumí i někdo další než jen nejbližší okolí. Ale originalita a osobitost je ta tam.

Rebranding byl bolestný z více úhlů. Nejen svojí tendencí k obyčejnému žvatlání, k uniformitě a ústupu z původního nápadu, ale také formou svého uvedení na scénu. Kampaň nového loga byla totiž spuštena nečekaně dnes v 5.39 h skandovaným řevem do mého pravého ucha.

„Tati?!… Tatijó?!… TATI!!!“
„Mm?“
„Kíko!“
„Pšpššš, spíme!“
Ležím na levém boku. Slyším, jak slézá z postele, přetahuju si deku přes hlavu. Cítím, jak mi leze na postel, jak si na mě obkročmo sedá. Odhrnuje mi deku a sklání se nade mě.
„Kíko!… Kíko!… Kíko!… “
„Jedeš!“
„Kíko!… Kíko!… Kíko!… Kíko!… Kíko!… Kíko!… Kíko!… Kíko!… “

5.42 h, spím u mikrovlnky. A někde z prostoru se pořád ozývá kíko, kíko. Nevím, jestli mi ještě rezonují bubínky, nebo jestli je o rebrandingu zpravován někdo další. Za časů ň-ŋé jsem tu takto stál taky, ale… No jo, člověk si zvykne na všechno.

Vilém, IQ 149, penis 6 cm

Vilda se narodil dnes v 5.05 h. Nejdůležitější údaje už jsou v titulku, ostatní rozměry agentury nedodaly. U mužů jsou stejně výška nebo dokonce hmotnost, vzhledem k těm zásadním věcem, už podružné.

Dostávám signál z režie, moment „… hmm… dobře rejžo… hmm… “, omlouvám se za režii, ale oni chtějí slyšet kompletní informace. Dovolím si tedy požádat, koho ty další data nezajímají, může si ztlumit zvuk.

Délka (to znamená jako celej) 50 cm, váha (profesor Mareš vždy trval na termínu hmotnost, promiňte pane profesore, lékaři jsou lehkomyslně vágní) 3,55 kg. No, jak jsem říkal, docela nezajímavý a tuctový údaje.

Marke i Vilda jsou v pohodě. Vilibald zatím pořádně nezabrečel, buď spí nebo pije. Tenhle přístup dokážu ocenit.

Další info bude až odpoledne po práci. Takže back to studio!

Aktualizováno: 22.30 h

Dnešní ráno

Ve 3.30 h jsem ucítil lehké hlazení po tváři. U postele seděla Marke a něco mi říkala.

Ve 3.35 h jsem pochopil, že si myslí, že bude rodit.

Vzpomínám si, že kdysi na kolejích mě probudila o půl druhý v noci, když se vrátila z filmu Zamilovaný Shakespeare, protože měla pocit, že bych taky hned chtěl vědet, o čem to celé bylo. Teď už jsem zvyklej, že si mě kdokoliv v noci vzbudí, jen aby mi popovídal obsah filmu, připadně, že by chtěl podat nočník, mlíko, pšikuýt apod. Ale půl čtvrtý je přece jen takový čas, že než kompletně nabootuju a zapnu odposlechy, může to pár minut trvat.

Marke říkala, že je vzhůru asi hodinu a že má stahy po 8 až 10 minutách a jestli bych nechtěl být vzhůru s ní. Pak si sedla do ušáku, aby si našla nějakou pohodlnou polohu. Já si sedl na bar a začal jsem zapisovat intervaly mezi kontrakcemi.

Předpokládal jsem nějak, že v čase, kdy mozku trvá i 10 vteřin, než zpracuje obyčejnou holou větu, musí být dítě i celá Marke natolik zpomalená, že není potřeba dělat ukvapené závěry. Nedejbože se snažit o nějaké prudší pohyby.

U porodu Adélky se tato fáze odehrávala v sobotním pozdním odpoledni. Čas čekání jsem zabíjel výpočtem parametrů funkce vývoje periody kontrakcí v čase, které jsem metodou nejmenších čtverců počítal ze zaznamenaných časů počátku a konce stahu. Pomocí vypočtené funkce jsem pak odvozoval trendy a predikoval přesnou minutu porodu. Měl jsem v sobě po fotbale dvě piva a chuť spočítat všechno na světě. Tentokrát jsem se zmohl jen na zapisování časů počátku stahu a odečítání dvou posledně naměřených hodnot. A i to bolelo.

Během třech čtyřech stahů se intervaly zkrátily na 4 minuty. Musel jsem se chtě-nechtě začít pohybovat rychleji. Vyrazil jsem pro babičku a než jsme se vrátili, byla Marke v předsíni a obutá.

Babička zalehla k dětem. Ve 4.12 h jsme projížděli kolem brány Southforku, hlídku měli zrovna Steve a Palmer. Oba tušili, co se děje, mávali nám prostředníkama, jako že jsme jedničky.

4.30 h příjem.
4.48 h „…pane Spejsil, pojďte si dál, tady se převlečte, trochu nás to zlobí, tak půjdem rychle na to…“

4.50 h jsem byl na porodním sále, převlečenej do operačního zeleného hávu a začal jsem se důkladně umývat (to jsem viděl v televizi).
4.51 h přicapkala z příjmu Marke, 4.52 h přišla porodní bába, 4.53 h přišla dětská sestra a ve 4.55 h dorazil i kolega doktor. Tým jsem měl kompletní a mohli jsme začít.

5.00 h „…mladá paní, teď budeme tlačit…“
5.01 h mladá paní třikrát zatlačila.
5.04 h „…tatínku, chystejte si foťák…“
5.05 h ráz dvá tří, tak já vám teď ukážu, jak já umím tlačit, mladá paní zatlačila počtvrté a kolega doktor měl Vildy plné ruce.

Resume

Porod trval od prvního stahu do Vildova výkřiku něco málo přes dvě a půl hodiny. To je ještě o hodinu míň než porod Adélky.

Tentokrát porod urychlila, podobně jako u prvního porodu s Andulkou, mírná komplikace.

Na příjmu při monitoringu ozvů zjistili, že Vilda má pomalejší tep než by měl mít. Andulce se tenkrát taky zpomaloval tep, měla pupečník kolem krku. Vilda pupečník kolem krku neměl, vzhledem ale ke znatelně pomalejšímu pulsu doktor rozhodl, že se pokusí porod uspíšit i když Marke nebyla úplně otevřená. A pokud by to nešlo klasicky, tak nás připravoval na císaře.

Situace se velmi zlepšila, když Marke vstala z lůžka na příjmu, aby si přešla na porodní sál. Když jí tady znovu připojili na monitor, byl už Vilda na standardní frekvenci. Doktorovi i bábám se viditelně ulevilo.

Přesto, že se situace zklidnila, všichni už byli v drivu na co nejrychlejší porod. Doktor Marke vyšetřoval a usoudil, že když Marke řádně zatlačí, tak už by to mohlo jít.

Marke kdysi bývala Yahootatra BV74. Dnes už to není taková strojovna co se týče mohutnosti, lednový facelift ji zmenšil proporce, vyhladil hrany i celulitidu. Ale engine, ten engine, který měl namířeno na Dakar, ten zůstal původní.

A tomuto engine stačilo čtyřikrát zařvat a bylo hotovo.

Vilda po porodu nebyl u Marke na bříšku, doktor přeci jen chtěl, aby ho co nejdřív prohlédli na novorozeneckém. Šel jsem rychle nafotit, jak Vilda prská na váze a jak mu ošetřují pupík.

Když jsem se vrátil, byla Marke uprostřed šití. Poinformoval jsem jí, jakej je Vilda šelma a borec a jak se vzteká a že z něj jde strach.

Za čtvrt hodiny ho přinesli, říkali, že je naprosto v pořádku, Apgar třikrát deset, takže snad všechno dopadlo dobře (Andulka třeba měla Apgar jen 7, 9, 9). Za dvacet minut byla Marke doštupovaná, Vilda se přisál a já začal telefonem burcovat rodinu.

Bylo 5.30 h, takže jsem si je všechny pěkně vychutnal.

Holky

Holky se to dozvěděly po probuzení od babičky. Andulka zavískla jupí, Adélka udělala nějaký ze svých zvuků.

Odpoledne v porodnici byla Andulka strašně nadšená. Adélka byla taky nadšená, ale mnohem víc než Vilda jí zajímalo parkoviště před nemocnicí. Ona, která si jářku na každé vozítko musí doma u okna vystát aspoň 10 minut, tu měla najednou pohromadě 60 aut a na ulici pod špitálem navíc velmi čilý provoz (auto každých 15 vteřin). A vzhledem k tomu, že Vilda první návštevu svých sester stoicky prospal, přestal Adélku bavit už po dvou minutách. Vylezla na lavici pod oknem, koukala z okna na parkoviště a po čtvrt minutách řvala „AUTO!“.

Andulka se Vildu snažila poštuchovat a lechtat, jenže kampak s tímhle na něj.

Doma navečer se to s nima pak všechno táhlo, před spaním si dělaly nějakej delší mítink na záchodě, než jsem je zahnal do betlí, bylo osm hodin.

Andulka mi ještě před usnutím stačila pošeptat, že Vilímek je fakt hezkej kluk, a že snad takhle hezkýho kluka ještě neviděla. Já nevím, kam na tuhle společenskou konverzaci chodí.

Termín porodu

Termín porodu

Bude to zase o porodu, nic jinýho nás teď nezajímá.

Po prvních náznacích o minulém víkendu, po kterých jsme čekali, že se porod do pár dnů rozjede, nastal teď totální útlum. Marke to tlačí, píchá, semtam tvrdne, ale to je tak všechno.

Je nutné si přiznat, že žádná rychlá úleva zřejmě nenastane.

I exkurze do historie předchozích porodů naznačuje, že rodit se možná nezačne dřív, než v řádném termínu (to je tentokrát 12.3.). A dokonce možná, že ne dřív, než na poslední chvíli před nutným vyvoláním porodu.

Porod se vyvolává, pokud doba po řádném termínu přesáhne 7-10 dní (záleží jak ve které porodnici, v Ústí myslím čekají jen 7). Jediné, co je tedy jisté, že pokud to nepujde samo, tak nejpozději 19. se to narodí vyvoláním v porodnici.

Pokud by byl průběh na vlas stejný jako u Adélky, tak to bude 2 dny před vyvoláním, tedy 17. Což je ode dneška ještě neuvěřitelně dlouhých 12 dní.

Tohle celý jsem vydedukoval dnes ráno. Hodil jsem to do Impressu (to u machrů znamená totéž, co pro lamy do Powerpointu) a udělal Marke prezentaci. Závěry prezentace jsou zřetelné: do porodu zbývají skoro dva týdny, odvoz ten písek, uhlí ať je pod šopou, teplou večeři a po večeři, viš co, viď?

Předporodní příprava

Vypadá to, že Marke bude mít těch drobných úkolů teď nad hlavu, a já, že budu jen odpočívat. Zdání klame, ale je to tak.

Pro ženu je, narozdíl od muže, porod zcela přirozená záležitost. Žena dokáže porodit v průběhu prvního Doomlevelu a uhrát celej level se zpožděním maximálně 35 vteřin. Pravda, prvorodičkám se občas stává, že zapomenou v malém prostoru vedle hlavní chodby vyzvednout raketomet. Vícerodičky už kills, items i secret zvládají na 100 % a z objektivních důvodů nabírají pouze to časové manko.

Pro muže je porod prozatím stále nepřirozený a musí tudíž před ním dlouho odpočívat.

Ale protože mně je zahálka a nicnedělání cizí, uložil jsem si na tento klidnější čas alespoň vědecké ověřování svých hypotéz o termínu porodu. Tato práce je narozdíl od práce astrologů a babských pověr exaktní a vyžaduje těžkou duševní dřinu. Házet neurčitými předpovědmi umí každý, ale striktně vědecká práce už je o jiném chlebíčku. Nicméně duševně silní jedinci si mohou dovolit namáhat mozek i v tomto čase povinného relaxu.