www.spaceIL.net

Sága rodu meruněk - doslov

Země vydala své pravé plody a v příběhu meruněk, který jsem tu několikrát zmínil, (1, 2 a minule) se už odehrálo vše podstatné.

V pondělí jsem dlouho do večera hubil plevel. V úterý mi chyběla zakysaná smetana, takže jsem se ke koštu dostal až včera. Zakysaná smetana mi chyběla na pepřovou omáčku, chtěl jsem si ke koštování udělat steak s pepřovou omáčkou. Včera už jsem jí doma měl, ale stejně, jak jsem se vrátil z kanclu později a hladovej, neměl jsem už na její přípravu trpělivost.

Tož o tej meruňce. Hezky voní, v puse je docela jemná, dojezd a ocas má všelijaké přísady z nichž nejvíc mi vyčuhuje hořkost. Marke říkala, že taková jako až štípavost. Marke samozřejmě degustovala jen tak, že nasála aroma z mé prázdné panákovky, chvíli tu vůni v nose posmrkávala tam a sem a pak polkla. Takže její pocity nejsou v tuto chvíli rozhodující. Až dokojí a bude si to moci poslat o otvor níž, začnou mě její dojmy zajímat víc. Budu ji ale muset držet na uzdě, když Marke moc pije kořalku, rychle pak přichází do jiného stavu, což nevím, jestli je v následujících 80 letech žádoucí.

O tom, jak opravdu naše meruňa chutná, bude lepší, když se vyjádří jiní. Já k ní samozřejmě přistupuju a priori velmi kriticky a možná tam cítím i to, co tam není. Obecně můžu akorát říct, že poslední slivka mi chutnala víc. Což ale taky nic neznamená, protože mně slivka vždycky chutná víc.

17,3 l (53%)

Říkal mi to děda, potvrdil to i paličmistr. Meruňkový kvas se má přisladit. Dokonce až kilo a půl cukru nebo dvě a půl kila medu na konvu. Je víc alkáče a není to pak taková voňavka.

Já se přidávání přísad do kvasu, notabene nepřírodních jako je běžnej rafinovanej cukr, zatím bráním. Cukr krystal podle mně ubírá na jemnosti a přidává na řízu. Čím je ho víc, tím víc to pak v krku pálí. Znám dobře chuť třeba polských pálenek, kde možná i polovinu kvasu tvoří přidanej cukr. To je chuť, jak kdyby to pálili z listí a jehličí, dobrý leda pro otrlce anebo k otupnění u nějaký fajnový hokny, pro frajery na jatkách, pro kremační zřízence nebo pro hrobníky.

Možná příště (jestli ještě nějaké příště s meruňkama bude) přidám něco toho medu.

Z 260 litrů kvasu máme něco přes 17 litrů kořalky (53%).

Meruňky mají ve srovnání se švestkami skoro poloviční cukernatost, pokud jde o množství, přál jsem si smahnout aspoň 15 litrů. Máme o 2 víc, takže spokojenost.

Pokud jde o chuť, včera jsem koštnout nestačil, protože to bylo odporně teplý. V létě je v palírně přes 30 stupňů vedra, žádné příjemné provoněné teplíčko jako v zimě u švestek. Dneska jedem pryč. Slopnu v pondělí a pak sa ukáže.

Děti

Mám potřebu provést po delší době nějaké resumé, rozbor a tak.

Andulí

Jaro s ní bylo často k nevydržení. Kňourala denně kvůli prkotinám, nedokázala vůbec řešit byť jen mírně vyhrocené situace. Vyžadovala velkou dávku pozornosti, každý nesouhlas z naší strany se snažila přebýt žalostným, demonstrativním pláčem, pofňukáváním a vynucováním lítosti. Pofňukávání a kňourání trvalo většinou dost dlouho a ze začátku jsme vůbec nemohli najít nějaký systém jak to utnout. Nešlo to domluvami, vysvětlováním, pohrůžkami zákazů a ani nakonec zákazy samotnými. Nechtěla utěšit, nechtěla jít do jiného pokoje, jediné co dělala, že se držela na blízku a kňouravě si vyžadovat pozornost. Fyzické tresty jsme už dřív vyhradili jen pro vyložené grázloviny nebo životu nebezpečné věci, tady vůbec nepřipadaly do úvahy, ale je pravda, že jsme se museli občas hodně ovládat, abysme jí nenasekali. Bylo to hodně protivný, obtěžující a unavující.

Nakonec jsme vydedukovali, že problém je zřejmě v tom, že se až přespříliš obávala, že nás něčím může zklamat. Pokud jsme si vyloženě nedali pozor, že když jí něco vytýkáme, abysme to neříkali zbytečně zklamaně, dotčeně nebo dokonce opovržlivě, dostala se do určitého stresového zkratu z nejž nedokázala najít cestu tak, aby vyšla se ctí. Je pravda, že v záplavě denních událostí člověk může na některé věci reagovat mírně nepřiměřeně a ona všechny tyto okolnosti v pozadí, všechny smutnější tońy řeči, zklamanější výrazy tváře, vyšší zvýšení hlasu zřejmě velmi silně vnímala. A tyto projevy nadplán, tyto hlubší míry našeho nesouhlasu jí zřejmě přišly nepřiměřené a nespravedlivé.

Začali jsme si pekelně dávat pozor na styl, kterým jí něco vytýkáme, snažili jsme se o maximálně věcný a spíš vysvětlující tón. Taky jsme zredukovali požadavky, jejichž nedodržení jsme trestali důraznými výtkami. Tím, že se od malička chová velmi rozumně jsme s ní totiž od jakživa jednali jako s dospělou a je pravda, že jsme na ni proto důrazněji vyjížděli kvůli kdejaké dětské volovině. Domluvili jsme se, že důrazný nesouhlas bude jen ve třech taxativních případech, zbytek se začal vědomě řešit čistě oznamovacím tónem s nádechem smířlivé domluvy.

Kňourání a strašně protivné vynucování pozornosti je pryč. Zase je to veselá, rozumná a pořád mírně zadumaná holka. Je milá, denně nezapomene krátce zavolat jedné babičce do špitálu a se druhou si domluvit, že u ní přespí. Od jara tak zůstavá její velkou starostí jen všechny záležitosti kolem stíhaček a vrtulníků, ty už ale probíráme věcně v dlouhých debatách a ona se těší, že část z nich se definitivně podaří rozlousknout na letošním CIAFu, kterej má už dva měsíce slíbenej.

K okolí a méně známým lidem zůstává pořád rezervovanější a ostýchavá. To už se ale asi nezmění, pokud bude po nás, zbaví se toho nejdřív až po tanečních.

Adina

Adélce už nějaký čas říkáme Adina. Začalo to asi před půlrokem, když se mírně rozmluvila, začala sama sobě říkat Adi. Andulce říkala Aka, sobě Adi. Začali jsme tak na ní volat taky, za nějaký čas to pochopitelně sklouzlo k Adině. Ona sama sobě dnes říká Adéuka (páčiová, bydý v Mistouicích) ale slyší na Adinu, Adinku.

Na Adélce je vůbec nejzábavnější pozorovat, jak je úplně jiná než Andulka. Jak jsme se předčasně dmuli pýchou, co všechno Andulka ve svém věku zvládala a nám přišlo, že levou zadní a jak teď vidíme, že to byla jen štastná souhra náhod, protože teď máme dítě, které i přes naši mnohem usilovnější snahu nedosahuje Andulčiny vědomostní úrovně ani náhodou. Už víme, že Andulčiny nadprůměrné znalosti a vědomosti nejsou odrazem naší geniální a nejskvělejší výchovy, ale jen a pouze důsledkem její osobnosti. Ona se jednoduše učí sama a ráda. Zapomněl jsem u ní poznamenat, že se teď už 14 dní sama snaží naučit psát psacím písmem. My jsme jí pomoc vyloženě odmítli, protože jsme se báli, abysme něco nezmrvili, příjde nám, že na toto je vyloženě třeba odborné vedení. Akorát abysme nemuseli sepisovat několikrát všechna velká i malá psací písmena (chtěla se je aspoň naučit poznávat, když už ne psát) odkázal jsem jí na literaturu, nejpovolanější mi přišel Ferdův Slabikář. Po dvou dnech jsem jí pak našel, jak se podle něj učí psát. Sama, tvářila se radostně, jako vojín Jasánek při plížení.

Adina ne, že by byla hloupější, taky se učí, ale ne sama. Je potřeba ji k věcm dotáhnout a cíleně se zaměřit na to, aby si něco pamatovala. Adina, a to je její specialita, si vytvoří ke všemu, co jí říkáme, vlastní postoj nebo postup. Ráda pak předvádí svoje návrhy, svoje výmysly. Ke všemu, co jí ukážeme má svoje ALE. V pamatování nebývá moc důsledná, přes veškerou snahu si třeba ještě pořád nepamatuje ani všechny základní barvy. Střílí od boku, stačí ji pokud se u něčeho naučí jen určitou část, zbytek pak náhodně odhaduje a ještě se hádá, že má pravdu.

Oproti Andulce je ale mnohem oddolnější proti hubování a kárání. Pokud dostane mírně naplácáno, vždycky dokáže zadržet slzy a snaží se do poslední chvíle nedat na sobě znát, že jí to vzalo. Se svým smutkem nebo vztekem odběhne do pokojíčku a vrací se vždycky až se dá psychicky sama dohromady. To Andulka se bez našeho vyloženého konejšení sebere jen výjimečně.

Adina se mnohem lépe pohybuje v dětském kolektivu, dokáže si rychle najít svoji pozici a tu si bezpečně udržet. Andulka se neumí do kolektivu stejně starých nebo i mladších dětí vůbec zapojit, ráda se ale přidá, pokud je vyzvána, do kolektivu mírně starších dětí.

Dobře se dá u holek i srovnávat vztah k mladšímu sourozenci. Andulka byla vůči Adélce vyloženě chůva. Jemná, starostlivá, opatrná. Adina je, co se týká vztahu k Vildovi Demolitian man. Má ho sice strašně ráda, pokud mu denně neuštědří 51 polibků a 37 pohlazení, tak je většinou nemocná nebo je na prázdninách. Ale je fakt, že je zázrak, že Vilda její lásku doposud přežívá. Adinka vůbec nemá cit pro to, co může nebo nemůže bolet. Když mu dává pusu, promáčkne mu tvář až na druhou stranu, když ho hladí, jezdí mu prstama do očí, když mu vyhrne triko a pusou mu prdí do pupku, jednou svojí rukou se mu celou vahou svých 13 kil většinou opře o hrudní koš. Vilda je jí zocelován odmalička, snad se mu to bude hodit a snad to všechno přežije. Andulku jsme s Adélkou kojencem mohli nechat hodinu bez dozoru a věděli jsme, že se nic nestane a že když Adélce ve spánku vypadne z pusy dudlík, že jí ho Andulka rychle a jemně dá zpátky. Nechat Adinu samotnou s Vildou jsme si ještě netroufli.

Doma je Adina největší generál a velitel, naproti tomu kdekoliv jinde je teď až chorobně stydlivá. Zatímco doma mě buzeruje, že jdeme rychle koupit jogurty a mlíko, v obchodě neví, za kterou mojí nohavici by se nejlíp před všema lidma, co se jí na něco ptají, schovala.

Vilda

Vilda je za odměnu, říkáme. Je milej, trpělivej, usměvavej, má rád společnost, ale dokáže se zabavit i sám. Nebrečí. Ale hlavně, spí mnohem líp než holky. V noci zabere na první zátah i čtyři hodiny, což je u našich dětí nepoznaný luxus. Obzvlášť ve srovnání s Andulkou, která se 23 měsíců kojila v noci po dvou a půl hodinách. Už si vůbec nepamatuju, jak jsme v tomto provozu dokázali založit na Adél.

Taky musím říct, že jak mi bylo před porodem jedno, jestli to bude kluk nebo holka, a to mi opravdu bylo jedno, měl jsem pocit, že se nám ty holky podařily a díky Andulčiným klučičím zájmům jsem měl i možnost se s někým vyblbnout aniž bych se musel přemáhat, tak až teď nedávno na mě padla taková radost, že přece jen máme i kluka.

Je to prostě Ňuf a jsem z něj odvařenej.

Interně mu občas říkáme pan Píšťalák. Když si s ním někdo povídá nebo blbne, on u toho pořád výská.

Roste mu první zub, převrátí se ze zad na břicho a zpátky, přitáhne se za ruce do sedu. Předává si věci z ruky do ruky a všechno si samozřejmě cpe do pusy. Narozdíl od holek neumí spát přes den v kočárku, pokud se s ním nejezdí. V kočárku za jízdy usne rychle, pokud se ale zastaví, do 10 minut je vzhůru. Andulka spávala v kočárku venku před barákem i tři hodiny, to u Vildy nehrozí ani náhodou. Důležitější ale samozřejmě je, že umí víc spát v noci!

Mysliveckej v Lukové

Mlaďounká, holčička křupavá. Kedlubnička křupavá. Broskvička voňavá. Možná říkala nejvoňavější.

S kedlubničkou jsme si to rozdali. Ve fernetech a v pivech. Kedlubnička je fajn a hodně vydrží. Za stavu 4:3 jsem musel odjet domů (4 piva, 3 fernety), škoda, měli jsme ten špíl rozjetej hezky.

Berte, můžeš být v klidu, svíčková byla mdlá, suverénně neslabší v letošní sezóně. Dal jsem si pak ještě výpečky z divočáka, ty byly gut.

Včera jsme byli po delší době na Bukovce.

Z focení u vrcholové značky zřejmě uděláme tradici. Fotka z loňska.

V jednom pruhu

Dneska jsem měl debilní zážitek v autě.

Nebylo to asi nic neobvyklýho, každýmu, kdo řídí, se to zřejmě někdy přihodí. Mně se to dneska stalo poprvý.

Přehledný, rovný, dlouhý úsek silnice, přede mnou nikdo, 400 metrů za mnou dvě cisterny, které jsem před minutou předjel, sucho, 100% viditelnost. Chvíle k uvolnění, žvýkám takové to domácí žvýkání, poslouchám rádio, jedu necelých stodeset.

Než si uvědomím, co se děje, auto co jelo v protisměru přejíždí do mýho pruhu jede do mně stíhám jemně drbnout volantem doprava instinktivně se skrčím na pravou stranu a bezděčně vyhrknu „TY KRÁVO!!!“. V okamžiku, kdy mi přes rty jde poslední slabika VO je ale auto už čtyřicet metrů za mnou. Ve špíglu vidím, jak zabírá přesně polovinu z mýho 3 metry širokýho jízdního pruhu, je to dodávka, velká asi jak ty mercedesy, co rozvážejí Pilsner Urquell. Ještě dvě vteřiny jede v mým pruhu a pak se zase vrací zpátky k sobě. Silnice je bez krajnic, za postranníma bílýma jsou na obou stranách rovnou rigóly a za nima stromy. Silnice má na šířku šest metrů, ani o píď víc, velikost únikových zón je nula (silnice 1. tř. č. 11 Praha-Ostrava, úsek mezi Roudnicí a Kratonohami).

Zpětně mi příjde, že mi svým zrcátkem zlehka přejel přes boční zadní sklo

Vždycky, když se někde povídá o nehodách v autech a že i když člověk jezdí bezpečně, tak se stejně nejde vyhnout tomu, aby ho nesmáznul někdo jinej, tak jsem byl vždycky přesvědčenej, že když se pořádně sleduje provoz a je snaha předvídat, vždycky jsou dvě tři vteřiny času na to nějak reagovat, stočit to třeba do obilí nebo se aspoň nějak pokusit vyhnout vyloženě přímýmu nárazu na čelo.

Jenomže teď už vím, že to skoro nejde. Celá scénka trvala necelý dvě vteřiny a na tuhle délku jsem to prodloužil jen tím výkřikem o krávě. Situace, kdy auto v protisměru si to 40 metrů přede mnou namířílo na mně a dojelo ke mně, trvala necelou vteřinu. Než jsem si uvědomil, že se mi to fakt nezdá, zmohl se na reakci a otočil trochu volant, už mě míjel.

Kdybych byl o dvacet metrů pozadu (neboli kdybych ho míjel o 0,3 vteřiny později), tak by mě z auta už asi nevypreparovali. Bez ohledu na nějaké pootočení volantem, bez ohledu na předvídavost nebo na přehnané sebevědomí o rychlých reakcích.

Fotky

Karel za oknem je stašně romantickej.

Pouť ve Wiprachsdorf.

Fotr na pouti.

Nějaký zbytky.

Karel podruhý

Karel má 21 kilo, stál osm stovek.

Střet kozoroha s beranem může dopadnout všelijak.

Kdo má větší rohy? Má na to kozoroh koule? Pomůže beranovi ascendent v beranovi? Co na to švíca? Co Baudyš? A co Jan Tleskač?

Karel, how do you do…

…aneb Karel, jak děláš ty děláš.

Boženka nakonec není Boženka, ale Kódl. Stejně je to jedno, hlavně, že je tady. Adina mu dávala dobrounoc a líbil se jí, Marke, jako přední představitelce křídla odporu, příjde sympatickej. Andulka je v Polsku u moře, uvídí se, jak k tomu postaví.

Kódl je zatím dost přinasranej, hraje otočenýho, nemluví se mnou, stávkuje. Ani náznak lítosti nebo stesku, spíš se snaží zachovat tvář a přiměřeně vzdorovat.

Povahou je to celej Adina.

Jo a… říkejte mi třeba bačo.

Košička

Fakt, nikdo mě neumí tak hezky zjebnout jak Adina.
„Utikám jak košička.“
„Utíkáš jak kočička?“
„NE! Jak KO-ŠI-ČKA!!!“
„Jak kozička?“
„JO! Žikám pšece.“

Holky, dyvydy a lilek Aktualizováno

Holky mají po půlroce zase teploty, koukají na filmy. Já jsem filmjokej a ve volných chvílích můžu fotit. Protože ani nedutají, můžu se s tím hezky drbat a jet na pomalý časy. Pomalý časy ve stínu, když se podaří a je to ostrý, dělají barevně sytý a kontrastní fotky.

Od 9.47 do 12.03 h to bylo bez hnutí.

Ve 12.03:12 řekl Arnie „Just bodies.“…

… ve 12.03:19 pak ještě řekl „No chance.“

Pak se donesl do hydroplánu, dvakrát zakroužil a byl konec.

Oběd

Pokud se drží spaceILova dieta, lilky plněnými rajčaty a mletým masem a zapečenými s nivou je možno cpát se do alelujá. Jen je potřeba přesně odvážit maso.

I v mém věku se dá něco dělat poprvé, vážení masa bylo vzrušující, myslím, že jsem obstál. Povolil jsem 100 gramů na dospělou osobu. 100 gramů je 1256 kJ a 26 gramů tuku, což se dá zkousnout. Mírně depresívní je akorát, že 100 gramů není na pohled žádná ohromující kupka.

80 gramů nivy (tu jsem původně odvažovat nechtěl, když už ale byla vytažená váha a s tím masem mi to tak šlo, převážil jsem ji taky) s tím sice pohne o dalších 1239 kJ a 25 gramů tuku (ta svině má 50 % t. v s.!), ale to už je fakt všechno. Než se směs masa, rajčat a dalšího nacpe do lilků, je dobrý to trochu restnout, se solidním nádobím to ale jde bez kapky oleje.

Ideální příloha je čerstvá křupavá bíla bageta. To je ovšem dalších 1846 kJ, které s mými záměry kolidují už víc než málo. Dodatečný tuk sice nepatrný, ale i tak je varianta s takovou přílohou vhodná pro spaceILa, když byl ještě mladší.

Naopak, dá se to dlabat bez mletýho, ušetřit jouly a večer si dát dva škopky. Pokud někdo večer musí na pařbu, jde to dokonce i bez nivy. Ušetří se dalších tisíc litrů joulů a může si večer dát čtyři kusy, individuální úpravy jsou vlastně možný pro jakoukoliv příležitost. Pokud se jede fakt chlastat, dá se vynechat i lilek, rajčata i čínský zelí a člověk si může večer dát i to pátý. Užije si večírek a energeticky bude furt vybalancovanej. Tyto džaul-čachry už jsou na každýho šikovnosti.

Vilda je v pho, neřeší nic…

… já vlastně taky ne. Večer budu doma, dal jsem si to v klidu s masem i nivou.

neděle 5. srpna 14.52 h aktualizováno:
Od včerejška lilky ještě zbyly a jak jsem pak večer koukal na fotky, přišlo mi, že by líp vynikly na jiným talíři. Takže dneska jsem je servíroval na bílej.

Fotky

Vilda ve středu na očkování vážil 7,15, takže ho je už dvakrát víc než tuhle na MDŽ. Před deseti dny se poprvé obrátil na břicho, dneska si poprvé předal hračku z ruky do ruky

Držím experimentální dietu. Experimentálně zkouším hubnout, ale přitom si v jídelníčku podržet steaky. Dieta bez steaků by byla k ničemu, tu bych neudržel dlouho.

Když jsou holky marod, tak největší zázrak u nás je Nurofen a basa dyvydy.

Adina mluví

Adina udělala za poslední půlrok velký řečový skok. Už víc jak dva měsíce mluví ve větách, nabrala i obdivuhodnou slovní zásobu. Umí už třeba říkat „šístaf“ nebo „možíka“!

A už jsem dokonce zaslechl, a to mě opravdu překvapilo, že umí „íačka“. Íačka totiž nebývá běžná ještě ani ve čtyřech letech. Andulka třeba říkala stíhačka až když jí táhlo na 4 a půl a to byla nějaká lingvistka.

Ve stejném tempu jak se Adél naučila mluvit se naučila i sekýrovat. Sekyrantka, velitelka, bachař domácí.

Je ostrá a nerada opakuje příkazy dvakrát.

„Tatíku, dáš ňouíko?!“
„Polínko?“
„NE! Žikám ŇO-U-Í-KO!!!“