www.spaceIL.net

Děda Pauk dobojoval

Před šesti týdny (dva dny po Vildových křtinách) prodělal děda Pauk mozkovou příhodu.

Nebyla rozpoznána hned a možná i proto ho během následujících 36 hodin její následky posunuly až na hranu života.

Byl převezen na specializované pracoviště k náročné operaci a několik dní pak zůstal v umělém spánku.

Potom součinnost mnoha nutných okolností, které neměly nějakou extra pravděpodobnost nastala a děda se začal pomalu zotavovat. O tom, že přežil tuto operaci mluvili doktoři jako o zázraku.

Po operaci nemohl děda mluvit, protože měl do krku zavedenou dýchací trubici. Ale pozoroval, vnímal a naslouchal všem, kteří ho chodili navštěvovat. Pomalu rehabilitoval.

V postupu léčby bylo ale nevyhnutelné provést ještě jednu operaci. Jakmile byl schopen (cca 3 týdny po té první), podrobil se děda nezbytnému druhému zákroku.

Tři nebo čtyři dny po druhé operaci byl dědův stav asi nejnadějnější za celou dobu léčby. Bylo to v sobotu 10. listopadu, děda byl vitální, bez problémů vnímal, byl orientovaný, neměl napojenou výživu infuzí, ale normálně jedl bramborovou kaši. Všechno se zdálo být na začátku té šťastnější cesty.

O den později se ale naneštěstí ukázalo, že následky mozkové příhody mají povahu, která pravděpodobně není slučitelná s dlouhým životem. Odpoledne byl znovu uveden do umělého spánku a začalo se vyčkávat, zda se některé zasažené funkce a pochody nezotaví a znovu nenaběhnou.

I přes drobné pokroky, které stále poskytovaly určitou naději se celkově jeho stav dál výrazněji nezlepšoval, k reaktivaci důležitých procesů nedošlo, a pokud ano, tak jenom na pár dní.

Od neděle 11. listopadu se už děda neprobudil a i přes výbornou a obětavou péči personálu na JIP Vojenské nemocnice v Praze Střešovicích dnes krátce po poledni zemřel.

Kdyby

Jediným rozpačitým bodem celé této záležitosti tak zůstává jen okamžik úplně na začátku. V to úterní ráno, když se dědovi motala hlava, zvracel a nemohl chodit, konstatoval doktor z místní záchranky "rozhozenou cukrovku". Nejde úplně o to, že při stanovení diagnózy fatálně chyboval, všichni někdy chybují a i doktoři jsou jen lidi. Je to sice velmi smutný, ale lidsky se to dá pochopit.

Co je ale mnohem mrzutější a co v člověku zpětně vyvolává směsici lítosti a vzteku, že při vyšetřování doktor působil jako vyloženě nepříjemnej a zpruzenej frajer. S gesty a tónem hlasu přibližně ve stylu "tak pantátu tady trochu bolí hlava a k takové banalitě hned voláte záchranku?".

Po pravdě, zapomenu-li na 10 vteřin na slušné vychování, můžu nejvýstižnější dojem z doktora charakterizovat jako namistrovanej zmrd. Přitom těžko říct, co ho na sobě tak uspokojovalo, protože pokud šlo o jeho práci a jednání s pacientem, stál jeho výkon v tomto konkrétním případě de iure i de facto za hovno. Kdybychom s dědou jeli do špitálu na CT sami nebo kdyby se sanitkou přijel někdo jiný, nemohlo to dopadnout hůř. Hlavně, že ten den byly samý áčka, že, pane vedoucí. 

Do špitálu se tak děda dostal až z Bertovy iniciativy druhý den v poledne. A až tehdy se na CT ukázala prodělaná příhoda a začalo se s léčbou.

Není žádné kdyby. Děda se sice mohl se záchrankou dostat na CT dřív, mohl tak být i dřív rozpoznán pravý stav věci a zahajeno mnohem dřív léčení. U infarktů a mozkových příhod je rychlost zahájení léčby jeden z klíčových faktorů, které zvyšují pravděpodobnost vyléčení. Ale pořád je to jen pravděpodobnost, takže žádné kdyby.

Nakonec

66 let není dnes věk na umírání. Obzvlášť u člověka, který vedl víc než nadprůměrně aktivní životní styl.

Dočkal se 8 vnoučat, na které byl vždycky pyšnej tak, jak asi jenom on uměl být.

První tři vnoučata jsou starší 5 let a ta si ho budou pamatovat. Naopak posledním třem není víc než 2 roky a ti ho jednou budou znát jen z fotek. A prostřední dvě, Adina s Matoušem si ho budou pamatovat asi jen v útržcích. U Adiny, kterou měl poslední rok nejvíc na starost, se kterou se chodil zašívat k odpolednímu spánku, pro kterou měl k uspávání vymyšlenou speciální pohádku a o které říkal, že je to miláček („Mám je rád všechny, ale Adinka, to je miláček.“) to obzvlášť zamrzí.

Expedice sníh

Odpolední procházku jsem holkám slíbil zakončit hospodou. Marke toho má poslední dny dost, takže jsem potřeboval s dětma venku nějak natáhnout čas, aby se mohla odpoledne dospat co nejdíl.

Courali jsme se dvě a půl hodiny, pak jsme se nasunuli do hospy.

Sotva jsme se vyslíkli, usadili a obsloužili nás, otevřely se dveře od vedlejšího sálu a do výčepu se začali trousit rodiče s dětmi.

Koukal jsem jak puk. Pak mi řekli, že vedle na malém sále právě skončilo divadelní představení pro děti, pohádka.

Ano, viděli to všichni přítomní. Všechny děti ze vsi byly na pohádce, byly tam převážně s tatínky a to i s těmi tatínky, o kterých se stopro ví, že by 100x raději seděli u škopku. Jenže i tito tatínci jednou za rok zatli zuby a udělali něco pro rodinu. Jen spaceILovy děti to mají s tím asociálním fotříkem fakt krutý. Von je vytáhl z domu, jakože na divadlo, jenže se na ně vyfláknul, na divadlo nedošel a zasedl s nima k pivu.

Ptal jsem se několika maminek, kde že se dalo zjistit, že bude pohádka. Prý visel ve školce a ve škole plakát. Takovej zelenej. Pak jsem si vzpomněl. Zelená átrojka na výšku, s úpravou, která mě jako nadšeného grafika-amatéra urážela, navíc psaná celá švabachem. To jsem opravdu ani nezačal číst. Moje chyba.

Druhý klíčový moment dne přišel asi za dalších deset minut. Adina mi prozradila, že potřebuje čurat. To už byl Vilda vzbuzenej a seděl mi na klíně.

Na záchod jsme šli všichni, na výčepu zůstal jen kočárek. Adina chtěla, já jako doprovod, Vilda to měl povinně a Andulka šla, protože z podstaty své povahy nemůže zůstat nikde sama. Šli jsme na dámský, očekával jsem, že budou čistší.

Dávat Adinu čurat v hospodě, bez prkýnka, s Vildou v náručí považuju doposud za svůj nejlepší kousek od doby, co se narodila Andulka. Až tohle napíšu do Oxfordu na WEFA (World Exemplary Fotrs Association), obdržím doktorandskej diplom.

Jo ještě, jak dostat děti, aby se brodily mlhou luk a blátem cest? Andulce jsem řekl, že podnikneme expedici Malák 2007 s cílem zjistit, jestli u vleku není náhodou sníh, že bysme zítra jeli na lyže (sníh v blízkém okolí pokrývá necelé jedno procento zemského povrchu a i bez expedice jsem věděl, že na Maláku, který je jen o necelých 100 m výš to bude stejný; svinský podvod jenže na lyže Andulka prostě slyší). Adině stačilo říct, že jdeme do hospůdky na tatranku a čaj. Na čaj s cukříčkem.

Rádce mladého sviště

Andulka se při pátečním podvečeru pohroužila do své přírodovědné literatury. Z poklidného pročítání ji vyrušila strana 29, na které našla Lýkovec jedovatý.
„Lýkovec jedovatý!!! Týjo, jedovatý! Ten bude tatínku uučitě jedovatý! Tatínku, já si to zapíšu, abych ho někde nesebuala.“

A pak si na malou kartičku napsala Lýkovec jedovatý. Přeložila, dala zodpovědně do kapsy a četla dál.

Svědci Jehovovi

Byli u nás. Teda myslím, že to byli oni. Nepředstavili se a ani nevím, jestli jsme se v debatě stačili dostat k tomu, o co jim šlo. Ale protože nevím o nikom jiném, kdo chodí od domu k domu, tak předpokládám, že to byli oni.

Co tak vím, tak je lidi dost vyhazujou. Jehovisti jsou prý vlezlí, neodbytní a v diskuzi dost demagogičtí.

Ta udajná demagogie byl jediný důvod, proč jsem je, jako dalších 9 z 10, nevyhodil. Mě manipulátoři a demagogové zajímají. Zajímají mě techniky blbnutí lidí. Ne, že bych je chtěl používat, ale všechny tyhle systémy počínaje Hitlerem, přes Jehovisty, přes dnešní hromadná média a konče všemi současnými verzemi marketingu mě nějak baví sledovat a příležitostně zkoumat. Na manipulaci s lidmi je dnes založeno spousta věcí a další budou časem přibývat.

Jehovisti nejsou, pokud vím, moc početní, takže jejich systém získávání duší je, třeba proti tv Nova, asi spíš žabařina. Ale i tak, lepší Jehovista v hrsti než Železný na střeše.

Bývalý ředitel Železný byl extraligový demagog, dokázal do nejmenších detailů využít veškerý prostor, který si přidělil, říci pokaždé všechna pravdivá A aniž by kdy řekl jakékoliv doprovodné a pravdivé B; ovšem nikdy nepřipustil do žádného svého pořadu oponenta, což ho sice jako demagoga šlechtí, ale v bežné společnosti ho mám za průměr, možná i podprůměr.

Takže sobota, 10 hodin dopoledne, byli tři (dva chlapi kolem padesátky a desetiletej kluk), dojídal jsem právě chleba s anglickou:
„Dobrý den, co si pane myslíte, jo dobrou chuť přejeme, co si pane myslíte o rostoucí nezaměstnanosti?“ (slušně a opatrně)
„Dobrý den. Nezlobte se, ale dneska po ránu jsem o ní ještě nepřemýšlel.“ (velmi váhavě a překvapeně)
Vytahuje kapesní Bibli a listuje: „ No tady se píše, že budou lidé pěstovat dobytek a zakládat vinice. Tak co vy na to?“ (s radostí)
„Aha?“ (velmi překvapeně)
„To je dobré ne?“ (s uspokojením)
„No a odkud berete tyhle údaje?“ (pořád nechápavě)
„To je v proroctví Pavla.“
„Ale to je jen proroctví, to přece není jistý“
„Ano je třeba hledat důkazy.“
„Důkazy? Vy v Bibli hledáte důkazy?“
„Ano. Bez důkazů nemůže být víra.“
„Důkazy a víra? Od toho je to přece víra. Důkazy ponižují Boha na vědu. Máte pocit, že Bůh je takové podstaty, že by se nechal dokázat vědou?“
„Pokud víra nemá důkazy, není to víra, ale lehkověrnost.“ (tohle slovo pak řekl ještě asi třikrát)
„Vaše důkazy jsou v Bibli? V Bibli, která byla sestavována postupně, která byla několikrát přepsána a přeskládána? Pane, před dvěma tisíci lety nebyly kamery, nikdo se dnes nemůže přesvědčit, jestli vstal z mrtvých nebo ne. Buďto tomu prostě věříte nebo ne, to je celé.“
„Takže o vaší víře se nediskutuje.“
„Vy chcete diskutovat o důkazech? Pane, ukřižování byl nejtěžší římský trest, odsouzení byli většinou vrahové, političtí zločinci nebo buřičové a velcí narušitelé veřejného pořádku. Nebyl to běžný trest a dá se předpokládat, že míval velké publikum. A jak víte, tak i přes velký zástup lidí, který Krista doprovázel ke kříži je jeho ukřižování popsáno čtyřmi evangilisty pokaždé jinak. Jak můžete používat takový pramen jako důkaz. Vy nevíte, co se tam přesně odehrálo, nevíte, jestli nakonec opravdu vstal z mrtvých. Chcete-li, můžete tomu věřit. Anebo…“
Do zádveří vešla Andulka: „Tatínku, já mám hlad.“
„Promiňte, budu muset jít.“
„To je v pořádku, děkujeme mockrát za Váš názor.“

Vlastně nevím, čeho se chtěli dobrat. Předpokládám, že si Bibli vykládají po svém a vidí tam něco, co jiní ne. A jejich přesvědčení je natolik silné, že mají pocit, že je potřeba ho šířit dál.

Možná jsem si je zbytečně vyplašil, možná jsem si mohl nechat svoje stanoviska na později a dopídit se, co konkrétně mají za důkazy.

Tak ale, nevyhodil jsem je, já myslím, že nějaký body u nich mám, možná napříště nanominujou nějaký jiný z jejich království a že zase zazvoní. Teď už mám aspoň hrubou představu, o co by mělo jít. Asi příště zkusím úplně zatáhnout krovky, nechám se zatáhnout do těch důkazů a pak začnu zjišťovat vůbec to nejzajímavější, tedy ten způsob, jakým mě budou nějak asi za pomocí těch důkazů zkoušet přesvědčit, že je dobré být u nich. Tzn. zažít si ten jejich systém manipulace.

Dám zas vědet.

Sestřenky

Před dvěma měsíci, před dvěma roky.

Dědovi končí služba

Brněnskej děda u nás týden hlídal Adinu a Vildu. A ač by to do sebe ještě před nedávnem neřekl, obstál velmi dobře. V pátek navečer navíc ušil pro Lízu k narozkám baletní sukýnku.

#6, #3, #1, #2, #5

Adina, když je ve filmu nějaká vypjatější scéna („…běda vám, běda vám, smrtelníci…“), tak vstává a raději sleduje zpovzdálí.

Mám rád náš stůl. Ve všech bordeloidních podobách.

Vilda začal v pátek lozit.

Vattafakisdys?!

11. listopadu jsem u baráku auto ještě neprohazoval.

Dědovi aspoň pomáhala Adina.

Jehněčí kotlety a tatarák

Na zabíjačkovou véču si poslední dobou dávám játra. Je mi žinantní zamrazovat takové nijaké cosik, takže to rovnou smažím a dávám si to s tatarkou.

Stejně tak bylo včera.

Dneska jsem to nevydržel a když jsem to jehněčí porcoval, tak jsem vypreparoval pár kotletek, k tomu nadělal trochu tataráku a ochutnával.

Kotletky jsem dělal jen půl minuty po obou stranách, aby byly krvavý. Do tataráku jsem oproti normálu nedal bílek a přidal jsem trošku česneku. Celý jehněčí mi furt jede po středomořsku, tak jsem do toho vrazil ještě sušenou bazalku.

Je to delikatesní.

Zelená vlna

Vyjíždíme do školky. Se startem motoru se automaticky spouští rádio:

„…na dálnici déjedna dejte pozor na stopadesátémosmém kilometru ve směru na Brno, v levém pruhu stojí odstavený kamion s defektem a okolo jsou kusy roztržené pneumatiky…“

Pomalu zařazuju dvojku a hážu blinkr.

Karel Beránek

Tři dny jsme mírně pod sněhem, býložravcům začínají krušnejší časy, takže dnes krátce před 16. hodinou byl obětován Karel Beránek. Byla to moje první ovečka a dá se říct, že je mi po něm smutno.

Jinak model králici-ovce se k úpravě zahrady plně osvědčil. Trávu jsem sekal jen jednou teď na podzim a bylo to jen takový dosekávání nedožerků a zarovnávání. Takže budeme pokračovat i příští rok. Pokusíme se sehnat ovečku, ty jsou prý hodnější. Karel byl fajn, ale občas už si zkoušel vyskakovat. Kdyby se rozběhl na holky na férovku, tak by to mohlo dopadnout dost špatně, ovečky-samičky jsou prý klidnější.

V mražáku začínáme mít zajímavej zodiac (ne tenhle). Momentálně jsou tam králici, beran, z minulýho týdne krůta (koupeno vedle ve vsi u soukromého chovatele, celou jsem ji naporcoval a vykostil, 7 kilo fantastickýho masa a 3 kila kostí a zbytků na polívku), ještě kilo předního hovězího a nějaký zbytky čuníka. A mimochodem, mám pocit, že všechno je to takovýto moderní biomaso

Už jsem přemýšlel, co nejlepšího udělat se skopovým. Teď jsou ty představy konkrétnější. Hodil jsem pokusně do Googlu jehněčí kotlety a nevím, z které strany mám začít.

Objíždka

Na jedenáctce, což je hlavní tah mezi Hradcem a Ostravou pokládají novej koberec. Teď s tím jsou nedaleko a objíždku z jedenáctky udělali přes nás. Kolem našeho baráku, přes naše úzké serpentiny teď vede objíždka silnice první třídy.

Na cestě, kde se bez problémů vyhnou jen dva osobáky. Když jede osobák proti dodávce, tak už se musí při míjení zpomalovat. Pokud jede proti osobáku náklaďák nebo bus, tak jedna strana už musí zastavit nebo jet maximálně krokem. Pokud ani na jedné straně není osobák, tak jedna strana couvá anebo se obě strany zastavují a objíždí se po centimetrech zhruba minutu.

A po této pěšince teď jezdí náklaďáky a kamecy proti sobě. To jako fakt se člověku ani nechce do práce. To čekání, popojíždění, vyhýbání a couvání je fascinující. Bude to trvat jen týden, mrzí mě, že to můžu pozorovat jen po odpolednách nebo jen po ránu, nikdy jsem neměl takovou příležitost a opravdu to stojí za to.

Jen by mě zajímalo, kdo nám tuhle atrakci zařídil. Kdo byl línej protáhnout objíždku o kilák a půl přes Turecko, kde je širší cesta.

A ještě zajímavější to začalo být, když teď dva dny sněží. Boží.

Ať žijí duchové

„Fujtajbl!“
„Fujtajbl vespolek.“

Tuhle kultovku jsem viděl jako dítě asi pětkrát.

„Máš novou čepici, Jouzo, praktickou, takovou už dlouho sháním. Nemohl bych si jí zkusit?“
„To mám proti průvanu. Ještě nikdy nebylo takovejch průvanů jako letos. No jo, a to je červen, co budeme dělat v červenci.“

V září dostala Andulka k narozkám dyvydy. Holky to dost chytlo a první týden po narozkách jsem to s nima viděl zase pětkrát.

„Odsud mě nedostanete, pážata.“
„My nejsme pážata, ale pionýři.“
„Ani jako pionýři mě odsud nedostanete, vážím dva centy.“
„Máme na to techniku.“
„Po žebříku Vám nepolezu…“

Od té doby to běží průměrně pětkrát týdně. A když jsou holky nemocný, tak minimálně 14krát týdně. Jako teď, jako teď!

„Ty sám si na týhle židli říkal, Jouzo, že když bude mít hrad novou střechu, tak ať patří dětem.“
„No jo, ale teď říkám, že by se to mělo někam hlásit, co se na tom hradě děje. To jsou záhadný síly.“
„Záhadný to je, ale já bych je neplašil. Dokud dělají střechy a takový věci, tak bych je nechal na pokoji. Požární zbrojnice by například taky potřebovala novou střechu. Kdyby se s těmi strašidlama nějak promluvilo…?“

V latest devadesátých dotáhl Kuba na koleje soundtrack, vždycky po třetím pivu přišel na řadu a protože třetí pivo bylo docela často, znám od té doby všechny texty a dialogy nazpaměť.

Dnešní děti možná nechápou, proč se skautům dřív říkalo pionýři (nebo jak jste slovo pionýr doma vysvětlovali vy?) a taky jim možná příjde, že dřív bývalo všechno jednodušší…

„Máme výborný plán, tímto jste k němu zván, dejte nám stromů pár a dejte nám je třeba jako dar!“

Na druhou stranu, vždycky to bylo především o jednotlivcích.

„… copak to jde? Strom je státní, zadarmo se nezíská!“

Předností minulé doby možná ale bylo větší právní povědomí obyvatelstva. Bývalo zvykem, že i obyčejná žena hajného dokázala argumentovat (i když jen tak po myslivecku) duchem trestního zákona.

„Z toho koukaj želízka!“

Svěrákovy texty jsou bez chyby, dá se na to koukat skoro kdykoliv a opakovaným koukáním člověk vidí, že tam není jediná odfláknutá replika. Slovních hříček a dialogů s vytříbenou slovní zásobu a pointou je dost.

Kvalitní kultovky mají samozřejmě i kvalitní záhady, aby mělo skalní funcore jak plýtvat volným časem (případně zakládat diskusní fóra nebo nedejbože e-mailové konference). Ať žijí duchové mají nadprůměrných podnětů k pátrání rozhodně dost.

1. Může se pátrat po místě, kde přesně došlo k likvidaci skladu mykané příze,
2. velkou hoknu dá zjistit, co způsobili nezletilí v obci Hulín
3. a podobným typem problémku je i zjišťování následků činnosti nezletilých v obci Dolánky.

Na závěr jedna ze vstupenek do okruhu znalců první kategorie. Jak se křestním jménem jmenuje Jouza, vedoucí samoobsluhy?

1. Antonín
2. Alois
3. Josef

„Pane Brtník, ředitel Vám vzkazuje, jestli byste s ním nešel večer na pivo.“
„Na pivo? Tak to si vezmu parádní škorně.“