www.spaceIL.net

Fotky

Posledních 14 dní fotím děti. Bez ladu a skladu. Aranžmány, blesky, se všema fotografickýma lamárnama, co jsem na ně kdy nadával. Jak když půlka státu vyjela na první porevoluční dovolenou k moři do Bibíčka nebo do Caorla. Nedá se nic dělat.

A taky jsem si všiml, že naše krásné nové záclony jsou sice zupá, jenže pod přímým sluncem barví celej interiér imrvére do červena. Nejsem schopnej vůbec vyladit bílou. Ono teda máme doma takový hřejivý jakoby furt zapadající slunce, ale myslel jsem, že to z fotek trochu vyeliminuju.

Zase u Skypu. Jak je teď kompl na novým stole, tak holky jsou u toho stabilnější a mnohem líp se fotí.

Andulka s pomerančem a malou čokoládovou kuličkou vysvětluje Adině oběh Země kolem Slunce a s tím spojené střídání dne a noci. Výklad vede asi minutu a zhusta používá slov my a Amerika. Adina, s chlebem před sebou a s velkým hladem uvnitř, kouká na Andulku jako na marťana. Vydrží poslouchat a nezakousnout do chleba asi 45 vteřin. Pak řekne: „Tak hotovo. A jíme!“. Andulka dotočí poslední den a noc, rozbalí kuličku Zemi a je po přednášce.

Uřícený

To jsou ti svěřenci, co se mi furt v myšlenkách honí po talíři.

Děti už jsou zdravý, šmrncka štatlem a hospa. Jo a poznámka pro babičku, víc růžové jsme už doma nenašli. Dobrý ne?

Vilda denně úřaduje v pokojíčku. Na co dosáhne, hodí všechno přes rameno dozadu, jako baron. Holky jsou tam z něj už mírně na nervy.

Adina houpe medvěda.

Adina neuvěřitelně zodpovědně krmí Vildu. Má celkem primitivní, ale zatím dost úpěšnou metodu. Se lžičkou v ruce řve: „Á HAM!!!“

10 let s mobilem

Třetí díl seriálu Kanceláře pro memorování nepotřebných údajů.

Seriál je pětidílnej (1. díl kouření, 2. díl web a mail), takže jsem přesně uprostřed. Po posledních dvou dílech pak kancelář zas na pár let zavřu.

Dnes je to na den přesně, co jsem si před deseti lety pořídil první mobil. Pamatuju si to dobře, protože je to zároveň přesně 10 let, co mi ztroskotal jeden vážný třítýdenní vztah.

Slečna přes palubu

Ten den jsem si místo rande s mým tehdejším děvčetem šel s kámošem pořídit k Eurotelu první mobil. Když jsme se v zanícených debatách o mapě pokrytí a cenách hovorného (z dnešního pohledu silně dekadentní témata, jenomže tenkrát ještě rozhovory o rozlišení vestavěných foťáků byly dost o ničem) vraceli na koleje, potkal jsem ve vestibulu stanice metra na Chodově svoje děvče ruku v ruce s jiným chlapcem.

To mě zaskočilo a byl jsem chvilkově dost dezoirientovanej. Musel jsem se ale rychle otřepat, protože odvěkým úkolem nás mužů je zaujímat ke všem i marginálním událostem kolem sebe rychlá, jasná a rozhodná stanoviska. Ve svých 23 letech jsem se samozřejmě cítil už dost dospělý na to, abych někde hrál až jako číslo dvě (nedejbože vyšší). A rozhodl jsem se tedy s okamžitou platností náš vztah bez milosti ukončit. Zírali jsme na sebe asi z 20 metrů. Nechtěl jsem zbytečně plýtvat hlasivkami kvůli takové nějaké, proto jsem jí tu zdrcující zprávu poslal svým pevným, všeničícím pohledem (ještě víc všeničícím než ten všeničící hrom, jak o něm zpívá Honza). Slečna se z mé rozhodnosti zhroutila, protože se pak viditelně ještě víc opřela o toho blbečka, pak ho objala a pak úplně zlomená mu zajela svými rty do krční jamky. No jářku, možná zase takto přísnej jsem být nemusel.

K slečně má naše kancelář ještě noticku, že konkrétně tato byla jedna jediná, kterou jsem kdy sbalil na diskotéce jako neznámou osobu. Všechny před ní a i po ní se vždycky rekrutovaly z nějaké širší skupiny známých lidí, z kamarádek, spolužaček nebo kolegyní. Z toho plyne moje dnešní rýmovaná myšlenka dne: Pro pořádnou holku nechoď na diskotéku.

Mobil na palubu

Každopádně, jediné příjemné pocity z toho odpoledne jsou vázány k novýmu mobilu.

Pořídit si před 10 lety mobil bylo i pro pracujícího studenta finančně dost svazující. Mobil jsme si nakonec pořídili dohromady 4 kámoši na koleji. Platili jsme společně paušál, nechávali si posílat podrobné vyúčtování všech hovorů a každej platil svoje hovory. Mobil byl standardně na koleji. Pokud si někdo z nás 4 potřeboval namluvit nějaké děvče, mohl si telefon, jako odznak příslušnosti k lepší sortě lidí a jako podporu svých nátlaků na dívku, brát přechodně s sebou, nechat si na něj v průběhu schůzky volat a chovat se k němu po celou dobu, kdy byla dívka na blízku, jako k vlastnímu.

Na konci školy připadl telefon mně, protože smlouva byla psána na moje jméno. Vyplatil jsem kamarády a stal jsem se nad telefonem svrchovaným pánem. Od té chvíle už mi neutekla žádná dívka jen kvůli tomu, že mobil měl zrovna na rande půjčený někdo jiný. Mobil zvonil trapně monofonně, nevrněl, ale i tak to zabíralo.

Ein Mann, ein Auto, eine Nummer…

No a pak jsme spolu žili šťastně a spokojeně až doteď. Není to asi moc obvyklý, ale moje původní, 10 let staré číslo je stále doteď funkční.

… und drei Apparaten

Další zajímavost možná ještě je, že za celých 10 let jsem si vystačil se 3 (slovy třemi) přístroji. Je to tím, že po prvním roce oblouznění mě mobily jako přístroje přestaly zajímat. Tento stav trvá doteď.

Přístroje jsem měnil jen dvakrát. Poprvé kvůli tomu, že první telefon, Philips Diga, byl dost cihla a s koncem života na kolejích, jak jsem ho začal nosit víc u sebe, jsem chtěl něco lehčího. Tehdy jsem si stanovil první stálý požadavek na všechny mé budoucí telefony, že nesmí vážit víc jak 100 gramů. A pořídil jsem Philips Azalis 288 (v roce 2000).

Druhá výměna byla technologická, potřeboval jsem telefon s GPRS, abych mohl od pomalého vytáčeného připojení přes pevnou linku přejít k pomalému připojení přes mobil (ale za paušál, což byl kdysi velký pokrok) a v roce 2004 jsem pořídil Siemens C60. A Siemens, právě vedle mě zapnutej do šaliny, u mě vrní doteď.

SMS?

A ještě jedna úsměvná vzpomínka. Když jsem v průběhu prvního týdne, co byl mobil na kolejích pročítal všechny brožurky, manuály, mapy pokrytí, přehledy kódů sítě apod., našel jsem v brožurce o službách sítě malou kapitolku nazvanou Služba Short message service (zkráceně SMS). Dočetl jsem se v ní, že pomocí této služby se mobilními telefony dá nejen telefonovat, ale i posílat (blížeji neurčené) krátké zprávy. Kroutil jsem nad tím hlavou, přednesl jsem to na plénu a nějakou chvíli jsme se pak ješte bavili, jakej asi smysl mají nějaké krátké zprávy, když se přece dá normálně zavolat (a mysleli jsme přitom na pagery, což byl do té doby mobilní technologický vrchol a kde si člověk jen posílal nějaký textový čísla nebo kódy).

To byl rok 1998 a sranda, jak na hudebním táboře. O necelý 3 roky později, na Silvestra 2000, pod náporem blíže neurčených krátkých zpráv poprvé zkolabovala někdejší mobilní síť Paegas.

Jak si to může všechno pamato…

V klidu. Přes zimu jsem dělal pořádek v papírech. A když jsem zakládal cosi do šanonu, všiml jsem si smlouvy s Eurotelem. Smlouva vyjetá na jehličkové tiskárně, datum podpisu 22.2.1998. Né, že bych někdy nebyl magor, ale zase takovej, abych si pamatoval i takovýto věci, zase nejsem. Jen jsem si všiml té založené smlouvy.

Jak jí naše děti

Jídlo je typická exaktní veličina, proto se nebudu plácat v nějakých pofiderních textových hodnoceních a použiju standardní algebraický aparát.

Andulí

Dokud jsme měli jenom Andulku, tak nás nikdy nenapadlo, že by základní jídelní rovnice mohla být jiná než:

kde y je počet jídel snězených a x je počet jídel servírovaných.

Andulka od první lžičky vždycky snědla všechno, co se jí dalo. Jedla způsobně a opatrně. Bryndák a prostírání byly jen zbytečný dekorace. Od jídla se dokonce nedala vyrušovat. Pověstné je její odmítnutí, když ji děti lákaly ke hře: „Až dojim!“, což ještě doprovodila rázným bouchnutím rukojetí vidličky do stolu.

Adina

Pak se nám narodila Adélka. A když začala jíst, tak jsme se zhrozili. Do té doby platnej vztah o rovnosti počtu jídel servírovaných a snězených, kterej jsme u nás považovali za axiom (v jiných rodinách ne, všude nemůžou být tak geniální) se položil.

Adina obohatila rovnici o osobitý paramatr A a nastolila novou rovnováhu

Adinka z každýho jídla sní asi 4 pětiny. Na stole, na prostírání, na triku a na zemi pak nechá binec, který počtem částic odpovídá počtu desetinných míst parametru A.

Po čase jsme si zvykli. Naše pověst sice utrpěla, ale kredit jsme měli pořád ještě vysokej.

Jeho Veličenstvo

Pak se dostal k jídlu Vilda. A my jsme pochopili, že i Adinka je schopnej a pilnej jedlík.

S modrou krví přišlo nové paradigma. Vilda jako vůbec první popřel původní funkční vztah, tedy že by množství snězeného jídla bylo funkcí jídla přineseného.

x, jak bylo definováno v rovnici u Andulky, ve vztahu upozadil a funkční závislost vybudoval na velmi nekonkrétní sadě parametrů a faktorů, které se dodnes snažím spočítat.

Částečné výsledky zatím ukazují, že

u je střední hodnota pravděpodobnostního rozdělení, c je oktalový kód nejprodávanější barvy aut v Indii za posledních 45 minut, α je stupeň rozladění našeho klavíru (přepočítaný na hladinu moře) a k neznámý parametr, který se ale zatím nejvíc blíží indexu mytí oken.

Celá soustava platí pouze za podmínek, když součet jednotlivých čísel v datu dne nepřekročí hodnotu 8,11 periodicky. V opačném případě jsou k a α z disjunktních lineárních podprostorů a rovnice kolabuje.

Z prvních neoficiálních propočtů plyne, že pokud u vychází někde ve spojitém intervalu (2,3;2,8), tak Vilda nesnědl ani 6 lžic a má nedostatečnej přísun bílkovin. V případě, že u < 2,3, tak měl bílkovin dost, ale nadlimitně krká. A pokud vychází u > 2,8, tak bílkovin bylo taky dost, ale Vilda má ještě hlad.

Vildovo chování při jídle nejde nijak obecně popsat. Jediným jeho příznakem je, že je v čase nekonzistentní. A že ve své věkové skupině se z hlediska množství snězeného příkrmu pohybuje někde kolem 35. percentilu.

Aktualizováno:

Zjistil jsem, že pokud se někdo dívá na tuto stránku přes Internet Explorer (ta ikonka malé modré e se žlutým prstencem), tak se mu v matematických výrazech místo některých znaků zobrazují jen čtverečky. Omlouvám se, ale nenašel jsem způsob, jak se toto dá spravit.

Jak utéct spaceILovi z lopaty?

Na to je třeba se ptát toho telátka.

Dneska jsem ho chodil po dvou hodinách kontrolovat. Válelo se celej den, aspoň co já jsem viděl. Leželo na slámě a vypadalo už dost sešle. Jednou jsem ho teda viděl stát, ale tu pravou přední nohu mělo pořád v luftu a pokrčenou. Snažilo se pít, ale bez opory přední nohy to jde opravdu blbě.

Začal jsem jeho osud vidět jasně. A když jsem začal myslet na telecí kýtu, možná se mi i zalesklo v oku.

Andulka v neděli brzo po ránu sleduje nějakej seriál Willy Fog a tam se všem záporákům, vždycky když mají v plánu nějakej podraz, zlověstně zaleskne v oku. Andulka to úplně miluje a vlastně ji nezajímá nic jiného než kdy už se zase konečně někomu udělá potutelný odlesk v očích.

Z práce jsem kvůli tomu přišel dřív, aby bylo ještě trochu světo. Sbalil jsem vercajk a šel jsem na něj.

V ohradě vidím, že tele najednou stojí u krávy. Stálo na všech čtyřech a pilo. Střídavě pilo a koukalo na mě. Neudělalo ani krok a kráva se mu furt sama štelovala, aby dobře dosáhlo na struky.

Urputně se oba snažili, aby všechno vypadalo richtiš. Jak cikáni, když na ně příjde sociálka.

Chvíli jsem je pozoroval. Tele stálo na všech čtyřech. Neudělalo sice ani krok, asi tu nohu šetří. Je jak lunt, ale stálo pevně.

Takže jsem kudly zas sbalil do zástěry a jen jsem jim zahrozil ocílkou. Ještě ty holomky budu pár dní pečlivě sledovat. A běda vám, běda vám, smrtelníci…

Vracel jsem se domů. Na véču budu mít vaječný topinky s pórkem.

Rozpaky kuchaře spaceILa

Na masovým půstu pro mě není nejhorší nejíst maso. Na masovým půstu je pro mě nejhorší s masem pracovat.

Nemám problém dávat si bezmasá jídla. Ani mi nevadí, když kolem mně někdo maso jí. Vadí mi ale připravovat řízky nebo porcovat maso a pak si dávat chleba s pórkem.

O víkendu se narodila dvě teleta. Už jich je letos celkem 5.

Dobytek jsem "zdědil" po dědovi, přechodně se o něj starám než se babička, kluci a Marke dohodnou, jak s tím dál.

Jedno z těch víkendových telat má něco s pravou přední kolenem nohou. Už druhej den na ni nedošlapuje, začíná hodně polehávat. Pokud bude takto strádat ještě den, tak ho budu muset zabít, aby se zbytečně netrápilo a nechcípalo týden.

Ano, přiznávám, že potenciální vidina telecího mě rozrušuje víc než Gemma Atkinson a kroužím kolem telete pravidelněji než sup.

A toto je vůbec největší problém na nejezení masa. Zabíjačky.

S Boem jsme se domluvili, že 7. března zabijeme prase. Prase má už přes 160 kilo. Dohodli jsme se, že to uděláme sami bez řezníka. Vezmeme si volno a uděláme si relaxační pátek, aby si člověk vyčistil hlavu od práce a od všech ksindlů kolem (jako třeba od prezidentské volby). Dopředu vím, že to bude nejkrizovější den mého půstu a dopředu tuším, že si ten ovar zřejmě dám.

V sobotu se stavili Jakub s Terezkou a holkama. V průběhu řeči jsme na moje obavy narazili a Jakub, aby mě uklidnil, s nadsázkou vyslovil domněnku, že zabíjet prase a nedat si ovar by bylo skoro možno považovat za hřích. Já už si to teda myslel dávno, ale samozřejmě rozdíl mezi mou domněnkou a domněnkou faráře je rozdíl jako mezi rouháním a požehnáním. Takže teď to mám sichr.

A stejnou krizi budu mít, jestli to tele teď nezačne chodit. Protože porcovat telecí a nezajet do kotletek, to přece nemůžu po sobě chtít.

Achjo. Choď telátko, choď. Nebo spaceILův půst chytne trhliny dřív než bylo naplánováno.

#586A88

To je teď momentálně ta správná barva Vildových očí. Takže něco mezi šedomodrou a pastelově tmavší modrou.

Fotky

Po 57 minutách na Skype

Adina převaluje v puse mrkev.

Prezidentská volba

Tak po třech letech zase něco o politice.

Na volbě prezidenta nebyla ani tak tristní ta atmosféra a okolnosti, jež byly všeobecně nazývány jako nedůstojné. Na prezidentské volbě bylo nejšílenější zjištění, že mnozí ze zastupitelů svým intelektem nestačí na to, aby byli schopni si uvědomit základní fakta. Je skličující zjistit, že v nejvyšším zákonodárném sboru běžně sedí podprůměrní jedinci.

Vůbec největší nesmysly bylo možno zaslechnout, když padaly argumenty pro veřejnou volbu:

• Lid má právo vědet, jak při prezidentských volbách volí jeho zástupce.
  Kandidáti do Parlamentu v okamžiku parlamentních voleb neví, kdo bude kandidovat na prezidenta. Proto ani hlasování v prezidenských volbách není součástí volebních programů při volbách do Parlamentu. Lid vybírá poslance a senátory do Parlamentu čistě na základě volebního programu. Ústavně je volba prezidenta předepsána poslancům a senátorům. Poslanci a senátoři jej podle Ústavy volí podle svého svědomí a žádný lid jim do toho nemá právo mluvit a ani je kontrolovat.
  „Vážení zastupitelé, seru vám na vaše zbytečné a trapné ohledy vůči lidu. Volba prezidenta je váš úkol, volte jej tak, jak máte. Podle svých svědomí a ne podle lidu. Nikdo to od vás nečeká a ani nepožaduje. Seberte si svůj zbytečný alibistický útlocit a dělejte za naše prachy pořádně to, co máte dělat!“
  Mimochodem, to, že do svědomí zastupitelů nemá právo mluvit a kontrolovat ho ani mateřská politická strana je zřejmé. Za první republiky byly mandáty vázané a zastupitel byl přímo podřízen v hlasování vůli své strany. V současném ústavním pořádku je mandát osobní a zastupitel je při hlasování odpovědný jen svému svědomí (u některých to znamená, že neodpovídají nikomu). V poslední volbě byli poslanci u hlasování pevně zavázani jen v jedné straně, ve straně bolševika Jiřího Paroubka.
• Veřejná volba je jediná svobodná, tajná je neprůkazná a dá se koupit.
  Toto nemůže prohlásit nikdo jiný než absolvent frontální lobotomie anebo zapráskanej idiot. Jak se proboha dá podplatit někoho v tajné volbě? Bude-li tajná volba, slíbím 10 lobbistům, že ve volbách budu volit Klause. Od každého lobbisty vyberu milion v českých na prkno. Ale protože volba bude tajná, užiju si svých 10 milionů a ještě budu moci v klidu volit Švejnara. Protože v tajné volbě samozřejmě nikdy nikdo nemá šanci zkontrolovat, jestli jsem volil podle instrukcí a peněz (výjimkou je jen nepříliš pravděpodobná 100% podpora opačnému kandidátovi). Je to jasné?!?! Kdo by podplácel a kupoval hlasy při tajném hlasování, když si nikdy nemůže ověřit, jak podplacený nakonec volil? Tajná volba je jediná svobodná a neuplatitelná volba. Je tedy překvapující, že o přesném opaku mluví nejen pacienti po neurochirurgických operacích, ale i členové Parlamentu. Jmenovitě Jiří Paroubek, Martin Mejstřík a Martin Bursík. Poukázka na odoperování předního mozkového laloku byla zřejmě nějakým zvláštním dárkem pro vybrané volitele ze Švejnarova tábora.

Aby bylo jasné, nemám nic proti veřejné volbě, pokud je jasně deklarován její účel. Pokud by bylo normálně řečeno, že veřejná volba je prosazována kvůli tomu, že má některá strana pocit, že v takové volbě má její kandidát šanci na větší úspěch, tak neřeknu ani popel. Snažit se pomoci svému kandidátovi všemi zákonnými prostředky je legitimní právo všech a je to naprosto v pořádku. Kdyby Paroubek a Bursík řekli, že chtějí veřejnou volbu, protože si myslí, že takto bude mít Švejnar větší šanci na zvolení, nemůže nikdo ani pípnout. Bohužel, oni s vážnou tváří povídají o vůli lidu a o úplatcích. Mejstřík měl dokonce snahy nechat povinně informovat o výsledcích hlasování veřejnost. Že by se jako lid měl zajímat o výsledky pohnutek jeho svědomí. Ano, určitě. Jsem zvědavej, jestli mě bude tento člověk zaplavovat i dalšími výsledky svých interních pochodů. Jestli bude denně oznamovat, s kterou kolegyní senátorkou by si to ten den nejraději rozdal anebo která sekretářka v Senátu má ten den nejuhrančivější nohy. To jsou tak stejně relevantní data, jako sdělovat, koho kde volil, když odpovědný má být jen sám sobě.

Mimochodem schválně nenapíšu, koho bych volil já, protože o to tu nejde. Snažím se jen názorně poukázat, že někteří členové ústavně nejvyššího voleného sboru mají mentální nedostatky větší než malé. Je nepředstavitelný, že tento sbor obsahuje i jedince, kteří vykazují zjevné nedostatečné rozumové schopnosti a poklesky ve schopnostech logické úvahy.

A to v prezidenstké volbě celkem o nic nejde. Prezident má podle české Ústavy ve vztahu k životu běžných lidí nulové pravomoci a jejich osudy může ovlivňovat zhruba stejně intenzivně jako čínský taikonaut. Nejhorší je, že Parlament a s ním i jeho podrůměrně vybavení jedinci rozhodují i o věcech, kde je intelekt sakra potřeba. A o věcech, které se každodeního života týkají mnohem zasadněji.

Ještě tedy existuje jedna možnost a to, že vybraní jedinci jen jednoduše prachsprostě lžou.

Každopádně, z obojího by člověk blil.

neděle 17. února aktualizováno:
Další kandidátka. Kateřina Jacques prohlásila v polední televizní debatě, že zastupitelé Strany zelených hlasovali pro věřejnou volbu, „… protože jsme měli zjištěno, že až 70 % veřejnosti mělo zájem vědet, jak poslanci a senátoři plní svá poslání.“

Ano, je třeba plnit zájmy veřejnosti i když zájmy veřejnosti nemají zrovna žádnou relevanci. Hlavně, když zcela mimořádně korelují se stranickými zájmy. Pokud by paní poslankyni zajímaly další nesouvisející zájmy lidu, tak ji třeba můžu ujistit, že cca 50 % veřejnosti má větší či menší zájem o to, aby si vzala sukni a posadila se na barovou stoličku bez kalhotek. Takže na kdy se může veřejnost těšit? Nebo 50 % je málo? To je ale 50 % i z celosvětového hlediska, paní poslankyně.

Poslanec Milan Urban ze socální demokracie pogratuloval ODS ke 14 koupeným hlasům lidoveckých poslanců a říkal to tak, že to vypadalo, že poslancům KDU-ČSL závidí. Že jim závidí jejich milionové úplatky, přestože jim je svým hlasováním o veřené volbě jednoznačně zařídil. Když neumí unést, že si někdo jiný pomůže k velkým benefitům, proč probůh hlasuje pro veřejnou volbu? Proč hlasuje pro prostředí, které jediné je schopné tyto vedlejší příjmy generovat. Rozumí někdo takovému postupu u myslícího člověka? Nebo je toto další člen z poslaneckého výboru Přátel pro poruchu intelektu? A nebyl tento člověk, který má evidentně hlavu v prdeli, náhodou kdysi i ministr?

O nakoupených hlasech mluvil i poslanec MUDr. David Rath. Ani 6 let vysoké školy někdy nemusí stačit na pochopení elementárních věcí. Nebo možná v nedávné minulosti utrpěl lehký úraz hlavy. Nefláknul mu někdo jednu?

Byla u nás na oběd dneska babička. Proto běžela televize, babička bez nedělních politických programů nemůže být. Já se jim zhruba už 5 let cíleně vyhýbám, protože mě vždycky akorát rozpalovaly do běla. A jak jsem se dneska ujistil, pokud člověk nechce přijít o zbytky životní rovnováhy, je zdravé tyto "diskuze" i nadále ignorovat.

Co čtu jinde

Do levého sloupce úplně dolů na úvodní stránku jsem umístil rubriku Co čtu jinde. Průběžně se do ní exportuje část odkazů z mých RSS zdrojů. Odkazy na články, který mě potenciálně zajímají. Možná budou zajímat i někoho dalšího.

Export probíhá automaticky a průběžně, takže i když nic novýho nebudu psát já, je možné se přepnout jinam, kde se píše.

Takovej alibismus ode mně, trošku.

Fotky

Andulka a dýchání

Z dnešního vyšetření na pediatrickém oddělení na Bulovce vzešly dva závěry. Jeden dobrej a jeden špatnej.

Dobrá zpráva je, že to její dodýchávání není astma. Z celkového vyšetření se zjistila pouze alergie na roztoče, ale ta s tím dýcháním nemá nic společného. Z této alergie si popravdě moc nedělám, protože za a) ji má myslím kdekdo (a navíc polovina z nich ani neví, že ji má) a za b) s touto alergií se kromě zvýšení domácí hygieny nedá dělat nic. Koberce doma nemáme, takže okruh kritických míst se zužuje jen na postele a peřiny, no žádné jiné opatření kromě častějšího přestýlání mě nenapadá.

Špatná zpráva je (vlastně není špatná, je neutrální), že hlavní věc, kvůli které tam jela, se nevyřešila. Původ toho jejího dodýchávání není jasnej a v pátrání po přesnější příčině se bude pokračovat, až jí bude šest let, protože další vyšetření, která by napověděla víc se u malých dětí nedělají. 6 let jí bude na podzim, takže na podzim pojede znova na kontrolu. Zatím dostala jen prášky, bude je brát celou dobu do další kontroly a prášky by měly to dýchání prozatím spravit. Žádná další režimová opatření nejsou, speciálně dotazovaný fotbal může hrát bez omezení.

Mezi náma holkama, beru tento problém pořád mírně na lehkou váhu, protože když jsem byl malej, tak si dost dobře pamatuju, že jsem měl jednu dobu ty samý starosti. Byl jsem teda starší než Andulka, bylo mi asi tak 10 let, možná o rok nebo i o dva víc. A řešení jsem našel.

Flashback

Čas od času jsem cítíl, že jsem se nemohl pořádně nadechnout. Po nějaké době od prvního výskytu jsem vypozoroval dvě věci.

Jednak jsem vysledoval nejčastější příčinu. Problém se převážně objevoval, když jsem delší čas nebyl venku (cca týden) nebo když jsem delší čas trávil v nějaké zkroucené poloze (třeba celý dopoledne skloněnej ve škole v lavici a celý odpoledne pak ještě doma stočenej v leže u Julese Verna). Jak jsem se šel trochu provětrat nebo jsem se pořádně natáhl na posteli nebo protáhl tělo, problémy zmizely.

A dost brzo jsem objevil i druhou věc, zásadnější, a totiž jak se do problému vůbec nedostat i při momentálním povalečském období. Zjistil jsem totiž, že vůbec nejdůležitější je věnovat velkou pozornost hned prvnímu donadechnutí. Pocit nedostatku vzduchu je totiž úplně stejnej jako třeba svědění po komářím bodnutí. Pokud po bodnutí člověk vydrží minutu se nepoškrábat nebo se umí dobře poškrábat, svědění za chvilku zmizí. Když to ale člověk nevydrží respektive když se neumí dobře poškrábat, pocit svědění přetrvává a dokonce se ještě dál stupňuje. S dodýcháváním je to stejný. Pokud se člověk naučí donadechnout hned napoprvé dobře, tak žádnej problém ani nevznikne. Pokud se to neumí (a naučit se to trvalo nějakej čas i mně a to jsem byl starší), tak se člověk dostane do spirály, kdy každej nepovedenej nádech nutí člověka dýchat dál ještě intenzivněji.

Zvládnout tento problém prostě vyžaduje určitej věk, trochu trénování anebo, v tomto mladším období, vyhýbat se těm spouštěcím faktorům (zkroucená poloha, nulová aerobní aktivita).

Při zvládnutí toho grifu se pak celá věc při pohledu zvenčí smrskne jen na to, že jednou za čas okolí může vypozorovat, že se čas od času člověk zhluboka nadechne. Může to být jednou za den, když se člověk zrovna ňáko víc válí na gauči nebo jednou za týden, když se člověk nechodí venčit. Pokud u nádechů člověk ostentativně nevzdychá, většinou si toho okolí ani nevšimne. Nikdo z mých nejbližších si toho u mě nikdy v životě nevšiml. A to se to u mně pokaždé, nastanou-li popsané okolnosti, pořád vyskytuje.

Nechci to úplně bagatelizovat, ale věřím, že ani na podzim se nic zásadnějšího nedozvíme. Andulka je nejen mojí mentální kopií, podle všeho je i stejnej somatotyp a možná k těmto problémům máme my vytáhlejší a štíhlejší nějaký větší sklony. Trochu počítám, že s koncem tohoto nemocného období (tento rok byla Andulka na tréninku jen na tom prvním, od té doby doma buď marodí nebo má nařízenej klid po nemoci) a s příchodem venkovních aktivit to všechno odezní.

Já bych u něj i spal…

… jak moc se mi u toho stolu líbí.

Mám biotika

Mám cosik na průduškách a tak zas po třech letech žeru biotika. Mimochodem, zase Ospamox.

Chjo…

Pracovní stůl s knihovnou

Pár měsíců po nastěhování jsem sestavoval žebříček nejoblíbenějších věcí v baráku.

Teď se mi do žebříčku naboural nový pracovní stůl s knihovnou. Na sprcháč samozřejmě nemá, ale druhej flek v žebříčku má jistej.

Stůl byl vyroben na míru podle mých požadavků. Po 33 letech mám poprvé stůl, který mi přesně sedí.

Hlavní zásady

U pracovního stolu mám dva zásadní požadavky:

1. nesmí mít pod hlavní pracovní deskou výsuvnou desku na klávesnici (všude se o ní krutě bouchám do kolen)
2. stůl nesmí mít dole zadní desku, abych si mohl i zasunutej pohodlně natahovat nohy

Pokud by byl stůl proti zdi, tak nejenže nesmí mít zadní desku, ale musí mít šířku nejmíň 90 cm, abych nataženýma nohama do té zdi nekopal.

Důležitý dodatky

Pak ještě pár drobností:

• kvůli noťasu a externí klávesnici, které jsou oba na hlavní desce přímo přede mnou (ne někde stranou) mám rád, když je stůl širokej aspoň 80 cenťáků (mám ho 82 cm).
• mám rád, když má stůl několik děr na dráty a kabely (mám dvě)
• mám rád, když má stůl nějakou zábranu na protilehlé straně, aby nepadaly kalendáře, repráky, tužky apod. (mám ji 10 cm vysokou).
• mám rád, když má stůl délku 160 až 180 cenťáků (mám ho doma, takže ideální kancelářské míry jsem zkrouhnul na přijatelných 140).

Chuťovky

To, že mám od stolu výhled z okna, dobrej výhled na bednu a po ruce tu knihovnu už jsou jen třešnička na dortu ovar na zabíjačce.

Resty

Stůl a knihovna stály dohromady 10 litrů. Knihovna ještě dostane dvířka na vyšší patra. Chci je mít čistě skleněný (dřevěný rámečky se mi k tomu tady nelíbí) a kvůli speciálním pantům je musím ještě zvlášť projednat se sklenářem.

Taky k tomu všemu budu do party pořizovat ještě pohodlnou kancelářskou židli. Už jsem koukal po netu, načerpal info o mechanikách sezení a dalších zásadách. A asi to neodfláknu a budu vybírat pořádně. Pořádně a dlouho.

A ještě jeden detail. Plnohodnotnej pracovní flek jako nezbytnou součást našeho obývákovo-jídelno-kuchyňského hlavního životního prostoru asi moc lidí nechápe. Možná si mnozí i ťukají na čelo, pročpak nemáme pracovnu někde odděleně, jak to bývá normální. Důležitý samozřejmě je, že ten důvod přítomnosti stolu přesně chápeme my.

Vilda poprvý seděl v kočárku

Vilda

Vilda nám svým břichem pravidelně v baráku leští celej prostor. Když má na sobě fleecku, tak je dokonce o 72 % účinější než běžné batole.

Dále si vytvořil sadu míst, kde pravidelně mění svoji polohu z horizontální na vertikální. Čtvrtina těchto breakpointů je labilní a hrozí držkopádem na dlažbu. Hlídat teď Vildu je na bednu. Potřetí tu teď byl na týden děda a myslím, že mu Vilda pěkně čechral nervy.

Na druhou stranu má člověk aspoň radost, že se Vilda nefláká.

Večer

Zvečera a zrána kypří Vilda nervy pro změnu Marke. Vilda usíná cca v 19.30 h. Je nakojenej a má v sobě misku kaše.

Poprvé je vzhůru ve 20.45 h (±10 min), podruhé se budí ve 21.30 h (±5 min). Když se ve 22.15 h budí potřetí bývá už Marke většinou v posteli.

Noční buzení vynechám. Nemají pravidelnej jízdní řád, do 5.00 h to bývá 2× až 3×.

Ráno

Ráno bývá krize mezi 4.45 a 5.15 h. To Vildu začnou žrát pocity, jestli už náhodou není ráno a jestli by nebylo od věci zkusit kolem sebe všechny vzbudit.

Občas se Marke podaří ho zahltit prsama a Vilda je svolnej ještě chvíli dřímat. Občas jsou mu ale všechny prsa ukradený (nechápu, ten kluk snad ani není můj), protože nejdůležitější úkol v 5.15 h je lomcovat s postýlkou a dojet od letiště až k oknu.

Krizový noční scénář se začal vyvíjet někdy v říjnu, v prosinci mu začaly pořádně růst zuby, pokračoval v průběhu jeho mírných nachlazení v lednu a nezastavuje se ani teď.

Takže

Nedá se jet nikam na víkend, protože přijet někam a odbíhat večer každou třičtvrtěhodinu je o ničem. Taky, když člověk vstává brzo, tak se líp zabíjí čas v domácím prostředí.

Nedá se nikam chodit na večer, protože jakákoliv aupair bez nalitých prsů si s Vildou nejpozději od 21.00 h poradí jen dost těžko.

Ale hlavně se dost blbě spí a ty dny jsou pak taky takový přetrpěný.

Adina kdysi takto prudila taky, Andulka jakbysmet. Nevím, kde dělají soudruzi z Orlických hor chybu.

Na stránce info má Vilda napsaný moc hezký řečičky, brzo mu je zkrouhnu, lumpovi.

Nemocnej leden

Děti jsou střídavě už víc jak měsíc nemocný. Právě skončil 5. víkend v řadě, kterej jsme nuceně strávili doma. Začíná to lízt trochu na mozek.

Skoro celej program víkendů jsme zrušili a pořád ho posouváme nebo odkládáme na neurčito.

Andulce se navíc kromě běžných lednových neduhů spustily problémy s dýcháním. Před 14 dny jsme byli na pohotovosti ve špitále na dětským, každý 2. nebo 3. nádech se nemohla pořádně nadechnout a nutilo jí to, aby se zhluboka "donadechovala". Dýchala jak parní mašina.

Dostala na to léky, z každého 2. až 3. se frekvence donádechů snížila na jeden během čtvrt hodiny.

Teď má Andulka zase 37,4 °C a donadechuje několikrát do minuty. Tuto středu pojedeme do Práglu, Bert zařídil spešl vyšetření na Bulovce.

Gastro víkend Aktualizováno

Od středy až do Velikonoc budu držet masový půst. Budu vegetarián.

Ještě nikdy jsem nebyl vegetarián. Tyhle nápady většinou lezou na člověka někdy od 16 do 18 let, kdy v mohutném rozpuku své mladosti neví, co by kde otestoval. Někdo pak u toho zůstane i dál. Mě prozatím vegetariánství minulo, v pubertě jsem měl svoje nálady (třeba bojovat otevřeně proti jaderné energii), na vejšce jsem odzkoušel kde co, ale nápad nejíst maso mě nikdy nedostihl.

Půst budu držet ze zdravotních důvodů, cítím akutní potřebu očistné kůry. Mísím to sice přímo do křesťanských tradic, do Popeleční středy a Velikonoc, ale to hlavně proto, že si myslím, že ze zdravotního hlediska je období pozdní zimy a časného jara k masovému půstu nejvhodnější. Je po vánočním obžerství, po zabíjačkách, po plesech, nechci nic podsouvat iniciátorům tradic, ale kdyby byl Kristus ukřižován na podzim, tak myslím, že by i tak museli v zájmu utužení zdraví křesťanské komunity vymyslet nějaký důvod půstu na toto zimně-jarní období.

Já jsem nadprůměrnej masožrout. Nemám maso úplně denně, nejím salámy ani paštiky, ale jako hlavní chod ho třikrát až čtyřikrát týdně určitě mám. A když už si ho dávám, dávám si ho hodně.

Já už pár půstů držel, ale to byly vždycky kompletní půsty bez jídla, jen o vodě, dvou až trojdenní. K tomuto půstu se dostanu tak jednou ročně. Subjektivně se po těchto "totálkách" cítím dost dobře a hlavně mi to dělá dobře na kolena.

Takže jsem zvědavej, jak to těch 40 dní bude vypadat.

Když už sem míchám tradice, vždycky jsem měl zafixovaný, že půst před Velikonocemi trvá 40 dní. Ale mně pořád vychází, že je to o 6 dní víc. Včera byl Masopust, nejbližší středa teda bude ta Popeleční, počátek půstu. A do Velikonoční neděle, která bude 23.3. to pak je 46 dní. Leda by to tady hasiči nějak popletli a udělali masopust o týden dřív.
Aktualizováno: Je to 40 dní, protože se to správně počítá bez nedělí! Když člověk počítá i neděle, tak to pak vychází na těch 46. (via Marta S., díky)

Na rozloučenou s masem jsme si udělali gastro víkend.

Včera k obědu jsem udělal marinované jehněčí kýty, špikované česnekem, grilované a pečené na rozmarýnu a tymiánu, jako příloha byly restované fazolové lusky se slaninou. Recept byl normálně z internetu. Zaujal mě hlavně špikováním česnekem. Jak už jsem psal, česnek běžně ve směsi opečenej není pro mě nic moc, normálně ho na maso a do marinád vůbec nedávám. Ale špikování, to teda je nápad! Takže jsem naloupal osm stroužků, nadělal z nich klínky a poctivě po dvou centimetrech jima napěchoval obě kýty. Česnek je k jehněčímu nejprofláklejší koření, ale dokud jsem se nedočetl o špikování, tak jsem byl odhodlanej zkoušet to jinak. Jakkoliv jinak, jen ne polívat česnekem. Ale špikování je ta cesta.

Dneska k obědu byli grilovaní, čerství pstruzi s bramborama. To je ověřená klasika.

V Jablonným mají rybáři sádky, čerstvý pstruhy si dáváme skoro co tři týdny.

A na odpoledne jsem pak připravil bažanta dušeného ve víně se žampiony a šalotkami. DB a BB byli na mysliveckým a bažanta vyhráli v tombole, tolik pokud jde o původ takových zajímavostí, jako je bažant.

Bažanta jsem dělal poprvý a hodně mě překvapilo, jak je malej. Když ho člověk vidí opeřenýho, tak si řekne fajn, hodně velká slepice, bude slušnej chalec pro 4 lidi. Jenže když se pak oškube, tak to není slušnej chalec, ale slušný šmé. Bažant je totiž menší než to nejmenší kuře. Jeden bažant jsou maximálně 2 porce a to ještě ne pro velký jedlíky.

Takže s masem jsme se rozloučili na třikrát a důstojně a od středy se ukáže.

Mimochodem v březnu bude ještě jedna zabíjačka, to jako si budu zkoušet pevnou vůli, aby to vegetariánství nebyla úplná brnkačka.

Rááádio

Našel jsem rádio.

Rádio na kterém nehraje žádná hudba.

Jediné rádio, na kterém se v určitých částech dne jen mluví.

Rádio Česko

Já mám tři módy poslechu rádia.

1. Buď dělám rutinu, nemusím se soustředit a můžu poslouchat povídání (krmím dobytek, podestýlám dobytku, drbu býky za ušima, drbu Marke za ušima, jezdím ve skladu s paleťákem, řídím auto, vařím)
2. Nebo se musím soustředit (všechno, co mě živí, veškerej kancl; pak taky všechno psaní na web a většina práce u komplu) a můžu sem tam poslouchat nenásilný hudební pozadí bez keců
3. anebo se musím hodně soustředit (programování, strategický rozhodování, promýšlení taktiky jak večer ulovit Marke, vymýšlení jídelníčku) a pak všechno kolem přepínám na off.

V situaci číslo dvě poslouchám R1 nebo něco z DI.fm.

Pryč jsou doby, kdy jsem si pustil tzv. album. Kdy jsem vzal Physical Graffiti, Achtung Baby nebo Rubber Soul a přehrál to celý. Tyto profláklý, starý a navždy oblíbený věci už nedokážu poslouchat jako hudební pozadí, ale můžu si je dát jen, když jsem v módu jedna. U těchto starších věcí totiž musím zpívat, musím hrát sóla na kytaru, musím bubnovat všechny přechody, dost často hraju i na basovku, taky pomáhám s druhým hlasem, jsem u toho prostě fest zaměstnanej a je vyloučený, že bych se u toho mohl soustředit. Hudební alba se tedy v kontextu tohoto rozdělení počítají mezi mluvenou řeč a jsou jejími přímými konkurenty. A já teď dost často pokud jsem v módu jedna, tak raději poslouchám povídání než hudbu, takže přehrávání alb chodí na pořad jen dost zřídka. A když mám mód dvě, hudbu, tak už si pouštím jen nepřetržitej anonymní proud náladovky z jednoho z těch zdrojů.

V módu číslo jedna jsem donedávna neměl jinou variantu než buď normální vysílání Radiožurnálu a Prahy anebo poslouchat něco postahovanýho (Toulky českou minulostí, Odvážné palce, 20 minut s Veselovským). Obojí ale nebylo úplně ono. Ve variantě live vysílání Českého rozhlasu člověk dost často musí zkonzumovat písničku a ty jsou v 99 % speciálně na Radiožurnálu neposlouchatelné.

A když už mají na playlistu něco jakžtakž, tak to zase ze samý radosti hrajou každej den. Nevím třeba, kde tento týden vyhrabali od Ozzyho Mama I`m comming home. Tak jednou se to dá, pořád lepší než 20 let stará Lucie nebo 30 let stará Vondráčková. Ale když pak Ozzy jede v pondělí, pro velký úspěch i v úterý a pak ještě opakování pro posluchače, kteří v pondělí a v úterý nebyli u přijímačů Ozzy kňourá i ve čtvrtek…

Poslouchat něco staženýho je dobrý, ale zase to není operativní. Není to jedno otočení čudlíkem. Je to zapnout kompl, něco najít, dlouhý rozhodování na co mám chuť atd.

Prostě Radio Česko je průnikem těch důležitých věcí pro mě. Je to hned a je to bez hudby.

Není to bohužel bez hudby celej den, dopoledne jen od 8 do 11 h a pak odpoledne od 13 do 16 h. Ale i tak to má svůj půvab. Minimálně se dají odpoledne u nějaký rutiny poslouchat zprávy aniž by se k tomu musela polykat nějaká nesežvejknutelná hudební produkce.

Takže pro podobně postižené, Radio Česko.