www.spaceIL.net

Fotky

Holky zjistily, že nejlepší domeček v baráku je pod pracovním stolem. Když se k nim přidá i Vilda, jsme na 2 metrech čtverečných ve dvou vrstvách čtyři.

Adina začala jezdit na kole. Bohužel se zatím odmítá zabývat bržděním, takže mám teď svižnější časy.

Adina má ještě takovej nezkaženej smích.

Vilda je walker. Náruživej walker.

Je nějaký přísloví, že ten nejblbější sedlák má ty největší brambory. V tomto duchu vyrostly na naší zpustošené a neexistující zahradě pěkný narcisky.

Yahoo čtvrthodiny šudlila přední sklo. A to se cení, pane Mára, to se cení.

Bradley má někdy zastání.

10 let s Marke

V úterý to bylo 10 let od našeho seznámení s Marke.

Koupil jsem kytici, udělal jsem večeři a koupil jsem láhev rumu. Rum je jeden ze symbolů našeho setkání. Akorát jsem místo Tuzemáku koupil Bacardi, protože Tuzemáku by se mi dneska víc jak jeden panák už pít nechtělo a co pak s celou flaškou.

Jak se to tehdá semlelo?

25. března 1998 byla středa.

1. a 2. setkání

Dopoledne jsem ve škole na chodbách dvakrát krátce za sebou potkal tu…, no…, no ten hezkej zadek v červený károvaný minisukýnce, co bydlel kdysi na koleji na Jižňáku v pokoji naproti.

Na koleji na Otavě v pokoji naproti a v pokoji vedle vůbec bydlela velmi vražedná sestava zadečků, člověk byl pořád omlácenej od zdi, jak při otáčení nedával pozor na cestu.

Jo, už jsem si vzpomněl, Marketu. Pamatoval jsem si ten zadek a k němu příslušnej obličej, ale neviděl jsem ji asi tři roky, při potkání jsem ji automaticky pozdravil, ale pak jsem chvíli přemýšlel, kam ten zadeček s obličejem zařadit.

3. setkání

V poledne v menze jsem tácem do zadečku drcnul potřetí. To byly náhody, že už jsem se musel začít smát. Každopádně ale zadeček už jsem měl bezpečně zařazenej a zdravil jsem ho jako starej známej.

Středeční odpoledne jsem plánovaně strávil s Kubou a Hankou (další moc hezkej zadeček) na Matějský. Na minibajcích, motokárách, autodromech a nějakých celotělních rotacích jsem jako každej rok projezdil asi pětikilo. Protože jsme si na pouti uhnali takovou jetou náladu, po návratu na kolej nám přišlo, že nebude lepšího pokračování než navštívit nově otevřenou diskotéku kousek od kolejí. Jmenovala se Mercedes-Disco.

Diskotéky nejsou vyloženě moje krevní skupina. Nejčastěji jsem tam chodil ze zoufalství za nějakou platonickou vyvolenou (v náctiletém věku třeba na Karibik lovit holky z gymplu). Za zábavou jsem na diskotéky chodil jen v nevyhnutelných případech, většinou když už nikde jinde nebylo nic otevřenýho anebo když jsem to v momentálním nepříčetném rozpoložení považoval za výbornej nápad. To byl i případ návštěvy Merc-Disca.

4. setkání

Když jsem kolem devátý hodiny na diskošce potkal Marke, ten den počtvrtý, už se usmívala i ona.

Protože jsem byl po celým odpoledni na atrakcích dost grogy, opustil jsem disco už po jedenácté hodině. V šalině jsem se pak ještě rozhodl krátce zkontrolovat moji domovskou kolejní scénu, Barvy bar.

5. setkání

„Znáš nebe bez mraků a mraky zas bez nebe, dík šumu pípy, poznaš jednou i sebe. Kdýý-býý-stak ná-ho-dou měl pocit, že jsi sám, tou-ces-tou chodbovou přijď k nám na Barvy bar. Vždyť fůru přátel máš, v tom našem Barváči… “ achjo.

Po dlouhé době jsem tam náhodou potkal pár nadrženců na liciťák, takže jsem zasedl, promnul jsem si prsty a zbytek večera jsem považoval za vyřízenej. Bylo půl hodiny před půlnocí.

Když jsem se po 20 minutách zvedl, abych si šel vyměnit prázdnej krígl za plnej, o koho jsem to ve výčepu nezakopl. Marke popátý.

Marke se leskly oči a než se mi natočilo pivo, popošla ke mně a pošeptala mi, že když jí koupím rum, tak mi za něj a za to, že jsem ji celej den pěkně zdravil, ukáže osmej div světa. Po chvilce ještě přisadila, že když bude rum dvojtej, tak mi ty divy ukáže dokonce u sebe na pokoji.

Odcházet z baru se mi moc nechtělo. Zrovna mi šel dobře list, hrál jsem jednoho betla za druhým. A taky jsem měl v sobě za celej den minimálně sedm piv a to už je pak stejně jedno, co mi kde ukazujou.

Ale líbila se mi. A ono, osmej div je jářku osmej div. A to, že jsem ji ten den viděl popátý aniž jsem ji předtím potkal tři roky a že jsem si vzpomněl, jak se jmenuje, to všechno mi samozřejmě přišlo jako to pověstný znamení. Z uhranejch betlů mi pár drobných na dvojtýho ruma zůstalo, takže mi to nakonec nedalo, poručil jsem jí toho panáka a začal jsem se těšit.

Slovní předehra

Bylo vidět, že ještě než mi ukáže světový divy, tak si chtěla popovídat. Takže jsme s rumem a pivem zasedli před Barváčem do křesílek a začali se proklepávat. Co jsem vlastně celou tu dobu dělal, kolik dělám fakult, kolik mají doma v chlívku prasat a jestli měla bakalářku z ekonometrie za jedna. Bakalářku z ekonometrie měla za jedna, dokonce i bakalářku ze staťárny, takže jsem jí za odměnu ukázal tři nejlepší zvonění na svým novým mobilu značky Philips Diga. Pak mi řekla, že jsem pan Chytrý a tím mi padla do oka. Časem nevím jak došlo i na sitauci, že napřáhla pěst a řekla: „Čuchni, smrdí krchovem!“ A já na ní koukal a jak kralevic při pohledu na Zlatovláskou jsem si říkal: „Tuhle chci mít a žádnou jinou.“

Na Barvách jsme kecali do čtyř do rána.

Nacházel jsem se v životním období po asi 4měsíční sérii 1-14denních úletů a pamatuju si, že jsem globálně celodenně přemýšlel, jakou to holku do života vlastně chci a jestli vůbec mám na to ji hledat právě teď. Bylo to vzácné období, kdy jsem netlačil na pilu a flegmaticky jsem nechával všechno nenásilně plynout. Líbilo se mi momentálně v mém okolí víc holek zároveň. Celý odpoledne jsem třeba dost koukal po Hance, teď do toho vplula tahle rumová víla, prostě jsem se jen nechal unášet.

Tělesná předehra

Nicméně mi s ní bylo ve čtyři ráno tak dobře, že jsem se na rozloučenou před barem naklonil k políbení. Nakonec z toho byla líbačka, že jsme oba skoro vystřízlivěli.

Pak šel já na svůj pokoj, ona taky na svůj a domluvili jsme se na pondělí na společnej oběd.

Já mám při těchto delších popíjeních semtam okna, ale věděl jsem, že na tuhle domluvenou schůzku nechci zapomenout.

Z víly to po celou dobu po troškách sálalo. Že na nějaký nezávazný techtle mechtle nemá náladu a že pokud jí momentálně o něco jde, tak jen o chození na férovku. A jak jí se mnou bylo možná dobře, ale jak jsem jí do těchto jejich připravených mantinelů zřejmě moc nezapadal, tak semtam přehrála takovoutu etudku "ty si ze mně určitě jen tropíš a to by mě zraňovalo a já jsem přece jen křehká rumová víla". Taktika ji vyšla do puntíku, protože jsem si opravdu umínil, že nesmím na rande zapomenout, abych sebe v jejich očích skutečně nepotvrdil za floutka a abych nezklamal.

Když jsem v posteli po ránu lepil v hlavě kousky událostí předešlého dne, tak naštěstí ten nejdůležitější útržek tam byl. V pondělí v jednu v menze.

Pondělí

V pondělí v jednu v menze nepadlo o líbačce ani slovo. Po jídle jsem Marke nabídl, že bysme večer mohli zajít do Činoheráku. To abych jí ukázal, že mám společenskej rozhled a citlivou duši (v latest devadesátých to byl takovej horkej hit, ukazovat hnedle citlivý duše). Protože jsem měl pocit, že po tom, co jsem se jí už předvedl jako vášnivej karbaník, špičkovej pijan, zdatnej opáječ rumových rusalek a neodbytnej jazykospeleolog by bylo dobré začít pomalu vytahovat i nějaký svoje kladnější stránky.

Když jsme neměli po večerech výjimečně co dělat, tak jsme chodili do Činoheráku. Činoherní klub měl tu zvláštnost, že se tam prodávaly lístky i na stání (za tři pětky) a hlavně tyhle lístky šly sehnat každej den třeba i 5 minut před představením. Takže když člověka napadlo o půl sedmý večer, že by šel do divadla, tak se prostě sebral a šel. Činoherák je velmi komorní divadlo. Hlediště má jen 9 řad a za poslední řadou je prostor na stání. V této "10. řadě" je člověk od jeviště vzdálen jen asi šest metrů a i tam mu herci téměř dýchají do tváře. Chodili jsme tam skoro celou vejšku tak jednou, dvakrát do měsíce. Činoherák je svým pojetím výjimečná scéna, kterou nejde výstižně a krátce popsat. Musí se zažít. V Činoheráku v ten čas hrálo plno hvězd (Boudová, Dlouhý, Dulava, Javorský, Chýlková, Nárožný, Polívka, Šafránková, Vetchý, Vízner, Zahajský, Zindulka), ale i méně známých a přesto fantastických herců (za všechny aspoň Michal Pavlata, Ivan Řezáč nebo Petra Špalková). Za drtivou většinu představení, které jsem tam kdy shlédl jsem moc rád a patří do zlatého fondů mých zážitků.

Co hráli, když jsem tam byl poprvé s Marke už nevím. Byl jsem tam před tím tolikrát, že si na jednu konkrétní návštěvu, i když se s ohledem na pozdější vývoj stala výjimečnou, nepamatuju. Po divadle jsme se domluvili na středu na oběd.

Středa

Ve středu po obědě jsme na večer vymysleli kino. Měli jsme přesně týden od té okousanější rozlučky před Barváčem.

Šli jsme na Knoflíkáře. Chtělo by se napsat, že to byl náš první společnej film, jenže z Marke včas vylezlo, že už to stihla zkouknout s jiným maníkem. Takže ani nic takovýho jako první společnej film nemáme.

Hotovo

Každopádně, když jsme šli z kina, tak jsem ji vzal za ruku. A na ostrůvku u šmirglu už nám pak bylo jasný, že je noha v nohávě.

Peťa, která nás tehdy hned zkraje potkala pak Marke mravokárně na tři doby sjela, jestli na to nejdem nějak kór rychle a kdotokde viděl, držet se hned po týdnu za ruce. No jasně, bylo nám teprve 23 let a už jsme to brali takhle hopem. Dnešním náctiletým u těchto trapně cudných historek padají smíchy i baterky z mobilů.

Za čtyři měsíce jsme jeli na první testovací dovolenou, na kolech z Orlických hor do Jižních Čech. Testovalo se, jak dobrá umím vybrat místa na spaní, jak rychle umím postavit stan a jak velké teplo rodinného krbu a jak rychle v něm umí Marke vytvořit. Taky jsme zjišťovali, jestli si vzájemně umíme rozrážet vzduch a jestli jeden druhýho vydržíme vozit v háku.

Teď jsem to s tou romantikou přehnal. Samozřejmě jsme přes den oba makali na kolech jak šrouby, obědvali jsme a večeřeli jsme po hospodách. Na večer jsme stavěli stan u rybníků, cachtali si z mola nohy ve vodě, koukali jsme do západů slunce a žbrunili lahváče… no jo, už zase.

Další rok jsme spolu začali bydlet na kolejích.

Rok po škole byla gólovačka, po gólce Marke přesedlala z rumu na slivku a začaly se nám rodit děti. A tak je tomu až dodnes.

Disclaimer

Pokud by se někdo na naše seznámení zeptal Marke, tak ohledně popisu pátého setkání a jeho prvních deseti minut se Marke bude dost cukat.

Marke rozhodně popírá všechny svoje návrhy na ukázky divů, tvrdí, že na rum jsem ji rozhodně pozval já a že jsem ji rozhodně nekupoval dvojtý ale normální. Ale hlavně, že teď mi musí být moc dobře jasný, že ať bylo rumů kolik bylo, tak to stejně byly zatraceně nejlíp investovaný rumy v mým životě a že kde bych jinde takovou zlatou holku pohledal. Což má svatou pravdu, protože té muziky, co teď doma mám, je za těch pár korun za několik rumů fakt dost.

Milá deviace na konec

Deviace je odchylka od normy. Buď pozitivní nebo negativní.

Marketina deviace (z mého hlediska silně pozitivní) spočívá v tom, že ač je to ženská, tak si přesně nepamatuje datum našeho seznámení. Když jí zkouším, tak se většinou trefí až na podruhý. A to je taky důvod, proč celé toto 10leté výročí nedržím v hlavě já, nýbrž Kancelář pro memorování nepotřebných údajů, pro niž je tento text jejím momentálně předposledním dílem.

Marke je samozřejmě ráda, když ji na výročí nějak romanticky zaskočím, ale sama si na to nikdy nevzpomene. A jestli jí něco přinesu či uvařím 24. nebo 27. je jedno. Ona si pamatuje, že to je dvacátýhoněkolikátýho března, ale to přesný datum se jí pořád s něčím plete. Pro život veskrze praktická deviace.

Letošní březen jsem si ale všiml, že Marke zjistila, že nás čeká kulaté výročí, takže tentokrát pilně vzpomínala až si vzpomněla. Takže jsem to celý připravil přesně na 25.

Chtěl jsem jí obložit večeři 10 panákama rumu, za každej rok jeden panák, jenže Marke přišla od uspávání dětí dřív, než jsem stihl ty rumy nalít. Takže jsme si dali normálně po panáku a po jídle jsem udělal plnej džbánek PiñaColady. Lepší způsob rychlé likvidace rumu mě nenapadl.

Veselé velikonoce

Velikonoční víkend

Velikonočním víkendem končil můj masovej půst a já jsem měl náladu trávit čas u plotny. Stáli jsme u ní s Marke celej víkend spolu. Moje skóre je nedělní oběd (vepřové ražniči) a pondělní oběd (marinovaná špikovaná jehněčí pečeně), Marke dala sobotní oběd (pečenej králík na slanině) a celej víkend pekla jak šílená (dva mazance, dva beránky, buchtu), na pondělí udělala ze dvou vek chlebíčky a celej víkend dělala přílohy k obědům, saláty. Vybalili jsme ještě tlačenky a uzený. Počet lidí v baráku za celej víkend neklesl pod sedm, v pondělí tu bylo v jednu chvíli 14 lidí. To je radost, když je komu vařit. Jídla bylo habakuk, ještě nám zůstalo na tři dny na obědy.

Mrskut

Dneska byly holky od sedmi připravený, loni přišli první kluci právě už něco po sedmý. Tentokrát se Andulí ve čtvrt na osm ptala, kde už jsou ti koledníci, ve tři čtvrtě na osm seděla s hlavou v dlaních a kdeže jsou. Pak ale začali chodit a holky to zatím kupodivu dost baví. Adina dokonce na každé zazvonění zvonku vyskočila radostí, zařvala „Dauší!“ a se zvednutýma rukama nad hlavou utíkala otevřít, že jí Andulka nestačila.

Nemoc z povolání

Některá povolání můžou člověku značně změnit pohled na svět. Bo je gynekolog a když s dětma barvil kraslice, tak chiméry jeho zúženého vidění světa už jsou dost patrný.

Děti daly Boovo vajíčko babičce a od té jsem ho vykoledoval já. Je to moje nejvíc nejlepší vajíčko, který jsem kdy donesl domů.

Fotky

Letos je jaro fotogenický. Všechno odtává pěkně pomalu. Ale furt se lyžuje.

Bradley neměl dobrej týden. Potřeboval dobytku stáhnout v ohradě bahno, jenže začalo sněžit. Zasněžilo mu traktor. Vyjezdil půlmetrový rýhy.

Bradley vyrostl tam, kde bylo na zdi psáno Vítejte v Jižním Bronxu, Bradley nemá rád komplikace.

„Za tfi dny mě zmlátíš“

„Tatínku víš, že za tfi dny mě zmlátíš?“
„Andulí, to se neříká zmlátíš. To se šlehá proutkem. Abyste byly zdravý.“
„To jsem teda ještě nikdy neviděla, že by z toho byl někdo zduavej.“

Andulka vyhověla žádosti

Andulí dneska říkala, že „… si kluci ve školce, když to paní učitelka neviděla, povád ukazovali pinďouuy a po mně fuut moc chtěli, abych jim ukázala pipinu a zadek. Tak jsem jim to teda jednou ukázala.“
„A ukázali ti pinďoura?“
„No, to voni nám je fuut ukazujou.“

Mě na tom zaujal ten kompletní požadavek. Když byl spaceIL ještě malej kluk, taky se rád kouknul ve školce na pipinu. Ale že by ho tehdá už zajímal i zadek? Kluci dneska v tom už uměj chodit ňáko dost brzo.

Doufám, že ti prasáci dorazej v pondělí na mrskut. Musím si je pořádně prohlídnout a zařadit na blacklist.

Adinka update

Adinka mi dneska řekla, že „… budou belikonoce a kuci budou chodit puo bajíčka.“

YouTube

YouTube asi netřeba představovat.

Pro ty, kdo jej neznají, jen krátce. YouTube umožňuje uschovávání a přehrávání jakýchkoliv videosouborů. Protože YouTube přišel s takovou službou první na světě, má velké množství uživatelů a neskutečně velkou knihovnu videí.

Já tam většinou hledám záznamy z koncertů, z fotbalu a nebo z F1. Je evidentní, že spousta lidí už je doma zařízená tak, aby si tam mohla libovolný věci z televize ukamžitě uložit. Spousta věcí je tam totiž aktuálně už několik hodin po akci samotné. Chce někdo dneska vidět nejlepší záběry z víkendové Velké ceny Australie? No problem. Je pondělí a už je to tam.

Občas sem budu dávat odkazy na věci, který se mi líbí.

Aktualizováno 19.3.:
Tak bohužel, to se někdy stává, ale video už bylo zablokováno (byl to záznam z televize, takže evidentně z důvodu porušování autorských práv). Tož a je po soutěži.

Fotky

Adina obalovala řízky až usnula. I se zástěrkou.

A pak se probudila

Pásla Ovečky začíná na géčku.

Adinka neumí V

Adina neumí říkat V.

Neumí říkát ještě R, Ř, L a možná ještě nějaký sykavky, ale to už není tak zajímavý.

Místo V říká B. Pouze ve slově červený místo V říká M. Místo L říká U. Na Vildu volá „Biudo“ nebo „Biíku“ (od původního Kikiku se moc neposunula). Taky říká „biduička“ nebo „bečeníček“.

A v písničce o semaforu zpívá:
„Dyž ti svíti čemená, čemená bíš,
že až ti buikne zeuená, zeuená bíš
šak podibej se doueba,
podíbej se dopaba
a až potom můžeš jít.“

Evropa může brzo skončit

Čekal jsem, až někdo sepíše něco podobného. Ten článek mi hovoří z duše, jen bych to samozřejmě nedokázal takto zformulovat a provázaně to hodit na jednu kupu. Dovolím si vypíchnout body, který považuju za úplně zásadní:

• Neschopnost Evropy jednat rozhodně a přímočaře. Evropa je vynikajicí v zakládaní komisí, odborů, rad a na vymýšlení "širokých norem" rychlostí 1664 norem/den. Bohužel je neschopná se dohodnout na společných věcech a už vůbec ne tam, kde se vleze do jakýchkoliv státních zájmů (zkusit v Evropském Parlamentu navrhnout třeba snížení nesmysleně vysokých evropských zemědělských dotací udělá z člověka adepta na pytel, z kterého pocrčí Bloody Chateauneuf du Pape, poslanci z Francie už to zařídí). Článek dál zmiňuje nutnost zásahu Američanů v Evropě v obou světových válkách. V Evropě, která na svém území nebyla ani jednou schopná se obejít bez amerických vojáků. Tady bych jen podotkl, že kromě dvou světových nebyla Evropa schopná se sama vypořádat ani s tou posranou pidiválkou v bývalé Jugoslávii a i tady za ni nakonec zasáhla Amerika. Mimochodem, ještě jsem to asi nikde nenapsal, ale jsem PRO RADAR. Řečem o tom, že tady nepotřebujeme americký radar, protože Evropa má v plánu vyvinout samostatný systém se s ohledem i na vše výše uvedené směju. Nepoučit se už tolikrát z historie by bylo skoro až trapné, spoléhat na zpomalené byrokratické evropské úředníky se v případě vojenského napadení bojím.
• Přesocializovaná Evropa. Přebujelý sociální systém neschopný už utáhnout sebe sama. U nás to platí stoprocentně, deficit rozpočtu rostl 8 let každým rokem, teď se zvyšování schodku zastavilo, ale stále je rozpočet následkem socialistických vlád nucen vydávat víc, než umí přijímat. Stále se zvětšuje skupina lidí, kteří nic nedělají a jen pobírají nesmyslné přídavky. Volby vyhrávají vlády, které rabují rozpočet, rozdávají plnými hrstmy a je jim to naprosto šumák, protože dávky nedávají ze svého. Jsme přesným obrazem Evropy, brutální na tom ale je, že pokud by se to týkalo jen nás, kteří máme HDP na hlavu na úrovni 70 % 12 nejbohatších států, tak dejme tomu. Jenže tento socialistickej systém už nejsou schopny utáhnout ani státy, kde je produktivita nejvyšší v Evropě. Čím víc se rozdává dávek, tím míň lidí přestává makat. A tím víc je pak potřeba dalších dávek a začíná spirála. Lidi pak volí strany, který víc naslibují a deficit roste. Naslibovat cizí prachy umí každej Paroubek a je tu tolik lidí, co nechápou souvislosti, že hlasů pro tyhle Paroubky bude přibývat. A z dlouhodobýho hlediska to jde do hajzlu, jenže to dneska chápe jen málokdo.
• O globálním ztrátu vlivu Evropy je zbytečný psát. To, že místo Evropy zaujme její flek druhého nejdůležitějšího světového obchodního a mocenského pólu Asie je jasný. Je dost zajímavý si o tom přečíst, ale na druhou stranu mě tohle nerozohňuje, protože teď už tomu nejde zabránit. Arabský ropný svět, Indie, Čína a dalších pár asijských dračích ekonomik už nikdo nezastaví. A to ještě Mezinárodní Olympijský výbor schválil Číně Olympiádu. Zapomněl, že Čína je už 50 let na nezvané návštěvě v Tibetu a že se v Číně sem tam porušujou lidská práva. My doma v Evropě je neporušujem. Když nám doma jeden člověk blokuje svým pozemkem dostavbu dálnice do Hradce a tím i obslužnost pro jeden milion lidí ve východních Čechách, tak to hezky objedem. Nebo když se někomu nechce pracovat, tak mu dáme sociální dávku. No přece ho nenecháme umřít, fuj to je nelidské. Neobhajuju Čínu, ale na jisté "demokratické prvky" může Evropa brzo dojet. A Čína si v klidu a s posvěcením buduje svoji 5tisíciletou říši. Nesídlí ten Olympijskej Výbor náhodou v Paříži? Kdyby jo, tak bych se ani moc nedivil.

Ten článek přesně shrnuje pár myšlenek, které se mi sem tam honí hlavou a když jsme je tuhle rozebírali, tak jsme se vztekem skoro opili.

Vlastně bych se vztekem opil pokaždý, když si na tyhle věci vzpomenu. Nic moc se s tím z pohledu jednotlivce dělat nedá, ale přitom jednou v tom budem žít. Z Evropy může brzo být "třetí svět", plnej uprchlíků a plnej flákačů pod dávkama, který nebude z čeho živit.

Ostříhanej Vilda

Poprvé jsme ostříhali Vildu. Měl porůznu dlouhý lokny a vypadalo to zanedbaně.

Při stříhání jsem si uvědomil zvláštní věc. Vilda je světlej, vlní se mu vlasy a má modrý oči. Já jsem tmavej, vlasy mám rovný a oči taky tmavý. Marke má oči šedomodrý, ale zbytek stejnej jako já.

Jestli ona mi v revíru neřádí škodná!?

Vildovy první narozky.

Zleva #6, #1, #4, #3, #2, #8, #7 a #5

Dětské narozeniny u nás už jsou jak přes šablonu. Dokud jsou děti menší, tak nic víc než tyhle mírně usedlejší domácí oslavy asi nevymyslíme.

Dětí už je osm. Teď se pravda výroba na všech linkách mírně zadrhla, ale nikde není psaný, že už se zastavila.

Vlastně bych mohl u příležitosti oslavy životního jubilea naší malé kapky modré krve nechat průchod svým dojmům a spekulacím, které se tváří následovně:

Lída drží světovej rekord v tom, jak dlouho od jednoho porodu začala přemýšlet a mluvit o dalším. Porody jsou vrcholně zátěžové chvíle a většina ženských je na čas ráda, že to má za sebou. Ne tak Lída. Porod třetího dítěte začala s personálem porodnice v Motole probírat necelých deset minut po porodu Barburaky. Tady je znovuoživení linky zřejmě jen otázkou času, i když o tom Bert možná ještě neví.

Bo s Martou jsou celkem předvídatelní a v zásadě dobře čitelní. V momentálním návalu odvahy a rozhodnosti a s klíčkama od většího bydlení v kapse ale klidně můžou přijít s čímkoliv, čtvrté dítě nevyjímaje.

Marke a spaceIL se drží v první desítce ATP v nespavosti dětí. Taky jim tak úplně nevyšel timing s posledním dítětem, které přišlo na svět o celý rok dřív a bylo poslední kapkou do moře jejich bezspánkových nocí. Proto o dalších dětech s médii nehovoří, když tak jen spaceIL a to zcela na vlastní pěst. Jak se Vilda bude blížit třem letům a bude soběstačnější, tak spaceIL ještě nevylučuje, že se k plození dětí nevrátí. Názor Marke se zatím nepodařilo získat, protože kouše a trhá. A jak cení zuby a vrčí, tak jí vůbec není rozumět.

Teoreticky tak mohou přijít ještě tři další děti (a pokud si Lída zase bude hned po porodu povídat, tak klidně i víc), ale sázet na to teď je zatím o hubu. A to jsem ještě nezmínil ani potenciální skryté rezervy z Brna. Všechno je to prostě ve hvězdách.

Jméno

Výročí prvního narození je i dnem, kdy následníci trůnu získavají svá šlechtická jména. Vilímek bobánek je od včerejška
Vilém Antonín Bernard Holba Pepper spaceIL z Lískowitz, z Mistruwitz a z MySQL.

• Antonín, protože se tak jmenoval 4 roky na houbách, než se narodil Dantonda
• Bernard, protože je to nejčastější třetí jméno šlechticů v Čechách a protože Starobrno jako třetí jméno moc neladí
• Holba, protože to je nejčastější jméno šlechticů z hor
• Pepper podle Beatles a taky podle toho, že steak je vůbec nejlepší s pepřovou
• spaceIL po údajném tatínkovi
• Liskowetz podle původu údajného tatínka
• Mistruwitz je podle názvu honitby, odkud pochází jeho matka vlčice
• MySQL je jasný

Zabíjačka

Za úsvitu je všechno ready.

Čuník měl nakonec 185 kilo. Oškrábat a omýt tuhle mašinu bylo překvapivě dost na dlouho.

Skoro všechny fotky jsou aranžmány. U zabíjačky, pokud je člověk No. 1 nebo No. 2, se nedají fotit momentky. Není čas odcházet si mydlit ruce a pak pobíhat s foťákem kolem. Reálnou akci jsem fotil za celej den asi třikrát a to jen maximálně minutu, minutu a půl. Přemýšlel jsem dopředu, jaký jeden obraz by nejlíp vystihl celou zabíjačku. Smrt, život, práce, den, ráno, vzduch, maso, kořalka, pospolitost. A vymyslel jsem obraz zabitého spařeného prasete, které se těžce škrábe od štětin, v ranním slunci, v ovzduší osudu a věčného smíru. Normálně svoje fotky nepopisuju (pokud z fotky není znát důvod jejího vzniku, tak je to stejně pro mě špatná fotka), ale tady, protože je to jedna jediná nearanžmánová, tak jsem si dovolil ji vypíchnout.

Na zabíjačce je to jak u rybářů. Každej má největší a nejtlustší prase, největší svíčkovou, největší a nejlibovější kotlety, největší žebra, bůčky zralý rovnou na anglickou a kýty hotový přímo na prosciutto.

Normálně jsou tohle rybářský kecy, ale u nás to byla všechno svatosvatá pravda, fakt.

To není fotka Andulky s Bertem, ale fotka svíčkové. Svíčková měla každá přes kilo a půl, což je zhruba jak u 9měsíčního býka. Tomu se nedalo říkat panenka (v krámě mají panenky většinou jako něžný půlkilový špičatý šulínky), říkali jsme svíčková.

Játra, spaceIL, Bo.

Že si zabíjačku užijeme bylo jasný už dopředu. Nadto vyšlo dobře počasí, chlastání se nám podařilo z větší části posunout až na odpoledne a mrtvej jsem byl až o půl osmý. Příkladnej a krásnej den.

Tím, že přijel i Bert, tak jsme měli u zabíjačky i Pražácíí. A tak je to myslím správně. U každé dobré zabíjačky by měli bejt nějaký Pražácíí. Kvalitní Pražácíí jsou stejně důležitý jako hrstička pomletýho novýho koření od Ponikelský báby.

Sorry Berťo. ;-)

Masovej půst poprvé

Můj masovej půst byl v souladu s očistnými procedurami plánovaně přerušen. Očista je důležitá, ale nejsem Mr. Proper. Na zabíjačce bez řezníka bylo mimo jiné fajn, že jsem mohl úplně neesteticky a prasácky rozvrtat ovar a vyškrábat maso, který chci a ne to, který většinou naporcuje řezník. Normálně u jídla dbám na foodstyling, ale u ovaru na to kašlu. Vyrýpal jsem všechny svoje největší pochoutky, líčka, nadočnicový oblouky, všechny krátký tmavý svaly všude kolem hlavových kostí, přidal jsem kousek srdce a kousek jazyka, měl jsem přeplněnej hlubokej talíř. Z jedné strany vedle mně seděla Andulí, z druhé Adinka. Snědly každá asi tři sousta, zbytek, asi půl kila masa, jsem vybagroval sám. Bez chleba, jen s křenem.

Být to spaceIL ještě loni na jaře, tak si k tomu dá navíc 10 až 15 deka laloku. Jenže teď, jak je spaceIL už jinej a mírně připosranej z živočišných tuků, tak tlustý maso snese jen v krkovici v létě na roštu anebo trochu v tlačence. Lalok šel komplet do prejtu. A prejt už mě nebere.

Masovej půst podruhé

Když už jsem vzpomněl tlačenku. Půst jsem ještě krátce přerušil včera navečer, protože jsem měl podezření, že se povedly tlačenky. Takový předtuchy se vůbec nedají brát na lehkou váhu, protože s tímto vnitřním přepětím bych taky vůbec nemusel usnout.

Kromě tří koleček, které dostal k degustaci děda, jsem celou první tlačenku snědl k večeři na ex. Výživově jsem to trochu podělal, protože jsem si k tomu dal krajíček chleba. Extra dva panáky navíc to ale spravily. Pak už mi šlo usnout dobře. Ano, povedly se.

Masovej půst po třetí

Jo, vlastně. Musím to otevřít do třetice. Na dnešek jsem šel nakrájet pár kotlet na řízky k obědu. Holky to obalily (všechny tři v součinnosti). A když jsem to smažil, tak jsem si říkal, že ty bezmasý těstoviny, co jsem je chtěl původně dělat jako alternativu, že je dělat nebudu. Že takový náhradní program je společensky nevhodný, když doma člověku pochodují po pánvičce čerstvý kotlety.

Řízky jsem nakonec snědl dva.

Jedu dál

Ale od teďka už opravdu zase držím masovej půst.

Měl jsem nějak zafixovaný, že tato zabíjačka bude přesně uprostřed půstu. Jenže do Velkonoc už je jen 14 dní. Brnkačka. Ba co, tuhle zabíčku už ze sebe ani nestihnu vyčistit.

Tiskovka

Nanominoval jsem se na programátorskej úkol. Začínám zítra a budu na tom několik dní od rána do večera.

V pátek pak bude zabíjačka a v sobotu Vildovy první narozky.

Píšu to z úcty k laskavému čtenáři. Protože tentokrát 100% vím, že nejmíň do neděle tu zase nepřibyde ani řádka.