www.spaceIL.net

Jsme doma

Ubytování nám končilo dneska v 11.00.

Původně jsme mysleli, že před jedenáctou normálně pomalu vyrazíme domů, ale zkušenost z cesty sem plán změnila. Vilda a Mišák nejsou hoši, s kterýma se dá cestovat přes den.

Když jsme jeli sem, měli jsme s Gogama sraz večer o půl desátý na první pumpě za Vídní (oni vyráželi z Jihlavy, Vídeň byla první společný bod cesty). Jeli jsme přes noc, Vilda se budil na kojení po 90 až 120 minutách. O půl sedmý ráno, sto kiláků před cílem se probudil natrvalo a tu poslední část cesty jsme jeli přesně dvakrát dýl než běžně (tj. po dálnici hodinu a půl), stavěli jsme po dvaceti minutách, protože se v sedačce vztekal jak uvázanej býk.

Jet zpátky přes den a stavět po půlhodinách na pumpě nám samozřejmě přišlo nepřijatelný, takže jsme se rozhodili vyrazit už včera na večer, abysme i zpátky jeli přes noc.

Zpáteční cesta byla svižnější, jak už to bývá. Jeli jsme to 12 a půl hodiny (včetně přestávek, které v souhrnu daly asi hodinu). Nejhorší na zpáteční cestě z Chorvatska je vždycky poslední úsek. Z Vídně to máme domů ještě 260 kiláků bez dálnice, rychlej úsek je jen nějakých 50 kiláků z Pohořelic přes Brno cca do Lipůvky. Navíc cesta z Vídně až na čáru je hodně rozkopaná (a asi ještě dlouho bude, stavějí tam kompletně nějakou širší cestu), málokde se jede víc než 70, možná jsme měli jet z Vídně přes Blavu.

Dnes v 7.10 h jsme byli doma, v 7.15 h jsem byl ve sprše a v 7.20 h v posteli. Celou cestu jsem jel já, vypil jsem něco přes litr koly a dva redbully. Marke vydržela být vzhůru celou cestu se mnou (bez koly i redbullů, kvůli kojení) a to i přesto, že na sedadle spolujezdce se bdělost udržuje mnohem hůř než za volantem.

Děti se probudily až ve Svitavách a až domů už to docela šlo.

Maso na gril

Masna

U chorvatského řezníka viselo skoro samý telecí. To je maso, který u českýho řezníka nevisí.

Každopádně, do masny jsme si přišli pro krkovici. Telecí na grilu je možná dobrý, ale nikdy jsem to nedělal a tady se mi experimentovat nechce. Rozhlížel jsem se kolem, jestli krkovici neuvidím, ale kromě telecího pak už měli jen něco zadního hovězího, nějaký mletý, kuřecí řízky, hodně prosciutta, z vepře jen kotlety na kosti a pečeni.

Gogo říkal, že vepřové se řekne svinskoje. Přemýšlel jsem, jak se řekne vepřový krk a jestli budou rozumět, když řeknu svinski krk.

Pak si ale Gogo všiml, že jako výzdobu na zdi mají takové ty schématické obrázky rozbouranýho vepře, krávy a ovce. Našel jsem si na obrázku krkovici a bylo u ní napsáno vrat. Takže když jsem přistoupil k pultu, suverenně jsem si objednal svinski vrat bez kosti. Řezník skočil dozadu a řekl, že má jen s kostí. V Čechách bych mu řekl, ať mi to vykostí a nakrájí na plátky. Jenže tady jsem byl na tohle jazykově krátkej a on sám mi jenom nabídnul, jestli to chci nasekat. Takže jsem přikývnul a plátky jsem pak vykostil doma sám.

Ryby

Rybí trh fachčí dopoledne asi tak do desíti. Pak už všechny úlovky balej, naložej do aut a jedou s tím do větších měst. Rogoznica je rybářská vesnice v první linii. Celej rybí trh nebyl větší než náš obývák, ale ryb a i nějakých mořských potvor bylo na výběr dost.

Původně jsme si chtěli dávat ryby na večeře v hospodě, ale grilovaný ryby je tady to nejdražší, co v hospě je. Kilo stojí kolem 350 kun (v přepočtu víc jak litr) a to se mi dávat nechtělo. Navíc, když rybí jídelníčky začínaly ponejvíc tuňákem, žraločím steakem, lososem a chobotnicema, takže bylo jasný, že všechno jsou to dovezený zmrazený věci (stejně jako v Čechách) a že namísto čerstvé místní ryby to tady v hospodách všechno možná je jen rybí fligna na turisty.

Něco jako Wienerschnitzel jako echt český jídlo na Staromáku pro Američany.

Takže jsme se rozhodli si ryby ugrilovat sami.

Na trhu stálo kilo čerstvých ranních ryb od 50 do 100 kun, podle druhu. Hledal jsem něco jako pstruha nebo makrelu, nakonec se mi nejvíc líbil Brancin. Brancin vypadá jako o něco větší a svalnatější makrela. A hřbetní ploutev má jako náš okoun. Stál 80 kun kilo.

Krkovice byla chuťově standard, řezník se možná trochu tvářil, jak si můžu brát podřadné vepřové, když mu všude visí špičkové telecí.

Ryby chutnaly podobně jako makrela. Ono moc velkej rozdíl mezi mořskýma masama není. Z mořských věcí znám zmrazenou makrelu, tuňáka, žraločí steak, plátky lososa a filety aljašské tresky. A jak jsem už napsal, Brancin na grilu se chutí nejvíc blížil křehké makrele, byli jsme spokojení.

Fotky

Dneska jsem fotil Marke. Příjde mi, že ji moc nefotím a to je škoda.

Marke měla půjčený od Adinky ty nový korále.

Fotky

Dneska vaří Gogo, na oběd budou ovocné fondue. Meloun, jahody a banán namáčené v roztavené čokoládě. Vilda spí a já mám pauzičku.

Režim se usazuje

• Holky větší část dne okupují bazének, kterej mají vedle vstupu do moře. Každý ráno do něj dostanou čerstvý moře, teplota vody se v něm do odpoledne vyšplhá ke 40 °C. Vilda řve při jakémkoliv kontaktu s vodou, v teplém bazénku se ale za čas zklidní a hraje si s loďkou a s kačenkou.
• Od jedný do půl čtvrtý až do čtyř všichni odpoledne spíme. Vůbec nechápu, jak jsem bez toho mohl těch třiatřicet let být. Až se vrátíme, musím to doma taky vynaleznout.
• Mezi šestou a půl sedmou odjížíme na výlety, do hospod, na zmrzku. V Chorvatsku může mít člověk v krvi 0,5 promile, takže si k jídlu můžem dát i dvě piva (to taky budu muset doma vynaleznout). Andulka má výjimečně povolený pít v hospodách Cocacolu (když je ta dovolená), všude si ji dává a je spokojená. Adině Cocacola vysloveně nechutná. Vildovi zase nechutná zmrzlina. Všude, kde pro něj požádáme o prázdnej kornout, mu ho automaticky trochu omočej ve vanilkové zmrzlině. Vilda ale sveřepě ožužlává tu suchou část.
• Dneska jsme vyráželi se šrajtoflí, ve které bylo 560 kun. Říkali jsme si, že to je překvapivě dobrý skóre (při příjezdu jsme z bankomatu vybírali 1000 kun). Když jsme se z výletu vrátili, bylo ve šrajtofli jen 30 kun!?! A pak jsme počítali: nákup v sámošce 110 kun, véča v pizzošce 140 kun, Marke košile 80 kun, holky korále (Andulka s krabem, Adina s rybkou) 60 kun, já korále 30 kun (Marke říkala, že když je budu mít na sobě, zvedne frekvenci o 27 %, tak jsem si je samozřejmě koupil), další dárky 60 kun, zmzlina, pohledy, parkování a je to.
• Focení pod mořem je překvapivě dost problematický. Gogo si koupil obal pod vodu. Je to průhlednej plastovej pytlík, kterej se dá nepropustně uzavřít. Několikrát jsem ho zkoušel a není to jen tak. Předně pytlík musí být zevnitř i zvenčí dobře umytej a vyleštěnej. Po vložení foťáku do pytlíku se musí foťák uvnitř napolohovat tak, aby pytlík co nejtěsněji zepředu přiléhal k objektivu. Čím víc objektiv vyčuhuje z těla foťáku, tím hůř se toto daří. Manipulace s tlačítky je přes tužší plast pytlíku hodně neohrabaná. Taky na displej je přes pytlík, potapěčský brýle a tisíc odlesků houby vidět, takže se fotí vyloženě od boku. Ale hlavně, pokud je člověk namazanej opalovacím krémem, všude kolem něj se do vody docela rychle šíří mastnota (mastnota se ve vodě šíří stejně neodbytně jako v Nekonečným příběhu nicota). Fotit se musí v mírném dopředném pohybu tak, aby mastnota nestihla předběhnout objektiv (jinak je všechno mázlý), ale nesmí se zase moc rychle, aby autofokus stíhal zaostřovat (moje mašinka má se zaostřováním v pohybu vyloženě problémy). Ideální rychlost pohybu je asi 10-15 cm/s, to ale aby měl člověk tempomat. Zkoušel jsem i nemazat se a fotit v brzké dopoledne nebo v pozdní odpoledne, kdy zoncna ještě tolik nepraží, ale je to stejný. Člověk pouští mastnotu i kdyby se den nemazal. I přes dodržování všech těchto pravidel je na fotce ostré jen něco. Největší problém je udržet plast před objektivem co nejrovnější, jinak se obraz deformuje. Gogo říkal, že už chápe, proč ty lepší a držší podvodní obaly měly před objektivem rovný sklo.
• Z odpolední siesty mě probudila smska. Obchodní partner mi sděloval, že do půlky srpna teď nebude expedovat a jestli něco chci, tak objednat hned teď. Chtě nechtě jsem se vysoukal z pod deky, zapnul jsem kompl, spustil jsem si sklad a poslal jsem mu objednávku. Jsem důležitej a globálně velmi nepostradatelnej manažer. No sláva.

Fotky

Byli jsme v hospě na večeři. Vrátili jsme se později. Všichni usnuli sami, akorát Marke jsem musel uspat.

Zjistil jsem, že na terase je šalina. Všichni spí. V ledničce jsem našel klobásu ze včerejška. Zkouším fotit moře a pobřeží na 20sekundový časy. Ale ani dlouhý časy nezabírají. Už je fakt tma.

Strohé info

Představoval jsem si to jako minule. Že ve volných chvílích shrnu fotky a dopíšu všechno, co jsem chtěl napsat.

Jenže se třema dětma se volný chvíle nekonají. Včera Andulka nemohla usnout, hráli jsme do půl desátý pexeso (prohrál jsem 19:12), dneska děti usnuly před chvílí (je půl desátý) a my teď máme konečně čas si trochu oddechnout a popařit. Takže sorry, ale žádný rozepisování nebude.

Telegraficky. Ubytování ještě lepší než to vypadalo na netu. Děti mají u baráku menší fotbalový hřiště, bazének s mořskou vodou, houpačky a do moře je hezkej přístup. To všechno je mezi barákem a mořem, barák je od moře 15 metrů. Z domu si děti přivezly velký vodní kvéry, bublifuky, Gogo s sebou má litrovou náhradní náplň do bublifuků.

Andulku baví všechno, dokonce se pokouší plavat s kruhem. Adinku baví být po kotníky v  moři a přelívat moře z jednoho kýblíku do druhýho. Vildu nebaví vůbec nic, první okamžiky, který tady neprořval byla dneska podvečerní šouračka po oldtown a promenádě. Asi budem muset kvůli němu denně zajít na chvíli na korzo. Z vody má Vilda panickou hrůzu, opakování pokusu namočit mu milimetr palce od nohy do vody dáme nejdřív za tři dny, jestli to vůbec nezrušíme.

Já piju Starobahno, Marke s Peťou Lambrusco a Mojito, Gogo Staropramen.

To je všechno z dnešních ohlášek.

Rekreace

A nyní se nacházíme kde? Nyní se nacházíme v Rogoznici v Chorvatsku. Tady budeme dělat co? Tady se budeme, soudruzi, rekreovat. A kdo by se chtěl, kúrva, ulejvat, tak ten u mně spláče nad výdělkem. Budete se soudruzi rekreovat, až se z vás bude kouřit. Tady Vám představuju soudružku praporčici Boženu, zástupkyni pro věci politické a volnočasové. Soudružka vám teď řekne, jak se rekreují prohnilí soudruzi v Unii a v Bruselu. Pak Vám řekne, jak se rekreují naši bratři na Kubě a pak vám zatančí Salsu.

Novinky na obci

Zalidnění

Podle údajů posledního obecního zpravodaje vylezl k 1.1.2008 počet obyvatel naší obce na 603! Celkový čistý roční přírůstek za poslední rok byl 14 lidí, to je víc jak dvouprocentní růst. Ví někdo o nějaké části světa, která by se zalidňovala rychleji?

Kim, Wang a Lee teď mlčí!

Třídění odpadu

Další pokroková zpráva říká, že od poloviny června najíždíme v obci na modernizovaný systém třídění odpadů. Už nebudeme pytle s vytříděným odpadem dávat anonymně do třídících kontejnerů, všem nám rozdali archy samolepek s čárovýma kódama (každá rodina má svoje unikátní) a těma budeme polepovat sběrné pytle s plastama, s PETkama a s papírem, aby se vidělo, kdo jak správně třídí a netřídí. A svoz tříděného odpadu bude, stejně jako u popelnic, od domu. Jedině sklo zůstává a bude se třídit postaru, do kontejnerů všude po obci.

Když bude něco vytříděný špatně, podle kódů na pytli obsluha třídírny hned pozná, kterej lempl to byl. Za každej přehmat obdrží člověk na doručenku upozornění, za tři přehmaty obdrží dotyčný dva krát dva metry velkou ceduli s nápisem Blbeček, co nepozná papír a plast, kterou na měsíc přitlučou na barák na vstupní dveře.

Obsluha taky bude mít přehled, kdo doma co jí za jogurty, co pije a co čte. Takže ty pornočasáky, který jsem až do teď svazoval do balíků a anonymně je házel na návsi do třídícího kontejneru s papírem, začnu zase pálit v kotli. No jářku, když to tak udělají všichni, tak nevím, jestli pokrokové čárové kódy nenadělají životnímu prostředí víc škody než užitku.

spaceIL.net v aukci

Dva dny teď byla doména spaceil.net na prodej. Můj webhoster se mi zapomněl zmínit, že na začátku června musím obnovit registraci domény na další rok a tak se doména dostala na seznam volných, kde se o ni strhla bitka. A musel jsem nasadit všechny svoje miliony, abych ji od těch cestovek, co tady okamžitě nabízely zájezdy do lázní získal zpět. Možnost prezentovat se a nakrucovat před svými věrnými čtenáři čtenářkami bych nestřelil ani za nic.

Když už jsem u domén a poplatků, když jsem spaceil.net registroval poprvý, stál roční poplatek za registraci domény 800 korun.

Když bych tenkrát chtěl národní doménu .cz (tedy například spaceil.cz), stálo by to 1600 za rok. To byl jedinej důvod, proč jsem si tenkrát zaregistroval doménu spaceil.net a ne spaceil.cz.

Dnes už stojí roční obnovovací poplatek domény .net jen tři stovky, u domény .cz jsou to myslím čtyři. Takže celkem žádnej rozdíl, registrovat to dneska, tak mám spaceil.cz. Spaceil.net je dneska už ale takovej brand, že utíkat od něj by byla samozřejmě investiční lehkomyslnost.

Kromě poplatků za registraci domény platím ještě místo na serveru, webhosting. Nabídka webhostingů je ještě větší než počet diskontních prodejen s potravinami, se svojí doménou si můžu zaplatit prostor tam, kde mi to nejvíc vyhovuje. Můj webhoster je Český hosting, za prostor na jejich serverech a za služby s tím spojené platím 1200 korun ročně.

Celkové finanční náklady na tento web jsou tedy 1500 korun ročně.

A když už jsem u vlastnictví domén, mám ještě jednu skoro neuvěřitelnou příhodu. Mluvil jsem s člověkem, který mi (mimochodem) řekl, že webové stránky (ani ty moje) nečte, protože tím, že čte něčí stránky, tak majitel stránek automaticky dostává část peněz, které on platí za připojení k internetu. Nečte stránky, protože si myslí, že čtením stránek by dával vlastníkům stránek vydělat. Velmi slušná schíza. A bacha, to není nějaké pako od lopaty. To je pako, které doma má vysokoškolskej diplom.

S Vildou v hospě

Šli jsme poprvý s Vildou pro pivo. Spolu. Pěšky.

Vilda usnul odpoledne až ve tři. A pak spal spánkem spravedlivých až do půl osmý.

Úkol na večer zněl jasně. Unavit Vildu a nejlíp nějak přirozeně.

Vildu teď nejvíc baví chodit nebo si hrát na písku. Vzal jsem tuplák a šli jsme pro pivo. Bylo čtvrt na devět.

Je to 200 metrů. Šli jsme to 10 minut tam a 10 zpátky. Pivo si normálně točím sám, ale teď jsem měl v náručí Vildu, kterej se před hospou rozbrečel. Takže mi pivo tentokrát s pochopením natočili.

Když jsme se vrátili, šli jsme na písek. Vilda tam má traktor, vlečku a náklaďák. Seděli jsme na písku, Vilda s mechanizací a já s tuplákem.

Slunce zapadalo. Na červené obloze bylo vidět 6 letadel. V sezóně jich bývá denně na večer vidět každej okamžik i víc jak deset. Začátek sezóny se asi blíží.

Ve čtvrt na deset jsme šli domů. Vilda usnul během deseti minut.

Třikrát o Bradleym

Počtář Bradley

Ptají se často Bradleyho:
„Jářku Bradley, a kolik máš teď kusů?“

A Bradley neví přesně. Po jarních přírůstcích a býčích odchodech v tom měl zmatek. A tak včera navečer, když na pastvině trávil 2 hodiny osekáváním trávy pod drátama, koukal na dobytek a pečlivě počítal.

Provedl víc jak 10 sčítání.

Protože nejčasteji mu vyšlo číslo 19 (5× 19, 3× 18 a 2× 17), tak ode dneška už Bradley má pro zvědavce připravenou jasnou odpověď. 11 dospělých krav, 1 roční jalovička a 7 letošních telat. Celkem 19.

Když takto po delší době Bradley zapnul mozek a promrskal si počítání do 20, rozhodl si protáhnout i svůj ostrý zrak a zjišťoval, jak jsou na tom telata, … jako tentononc. A zjistil, že ze sedmi telat je 5 býčků a 2 jalůvky.

Bradley v tom teď má pořádek.

Kde se vzal Bradley

Bradley vyrostl na jihozápadě.

Bradley to zmiňuje rád, protože mu to dobře zní. Zní to skoro jako kdyby říkal, že vyrostl na západě. Jihozápad sice není úplnej západ, ale pořád to vypadá líp, než kdyby říkal, že vyrostl na severu. Divokej jihozápad je vždycky lepší než divokej sever.

Bradley vyrostl na jihozápadě City of Brno.

Bradley se původně jmenoval Pete. Pro sídliště v jihozápadním Bronxu City of Brno bylo Pete dobrý. Když byl ale nucen začít se zabývat dobytkem, zavětřil nebezpečí, že by ho ostří hoši od dobytka mohli za zády posměšně nazývat Peetcha.

Začal si říkat Bradley a už umí žít naostro. Jako všichni tady kluci od krav traktoristi.

Bradley je countrysexuál

Hned na začátku své ostré kariéry Bradley zjistil, že práce u dobytka je nejen ostrá, ale někdy navíc i ostře pronikavá. Jsou doby, kdy se Bradley vrací domů, sedře si ve sprše celý tělo rejžákem, umyje se sedmi duschbadama, ale když skloní hlavu na prsa a natáhne do nozder, pořád ještě cítí zbytky hnoje a mrvy.

Musí znovu 7× rejžákem, 7 dušbádů a u toho přeříkat 7 magických formulí („když natočíš největší duschbad tak, aby gel prýštil nejširším jeho otvorem, posuneš ruku s gelem do poloviny délky celého těla…“). A po koupeli radši ještě 7× eau de toilette na všechny důležitý místa.

Po několika takových cyklech ostrý problém většinou odezní. Zároveň se ale objeví jiný problém, jemný problém.

7 dušbádů, 1 eau de toilette a to celé několikrát násobeno, všechno někdy zakončeno ještě několika kontrolními deo střiky namátkově různě po těle (ostrý problém je ostrý problém a jistota je jistota) vytvoří kolem Bradleyho speciální pachovou zónu. Zóna má tvar nepravidelného kruhu o průměru čtyři metry. Senzoricky pak vykazuje vlastnosti jako dobře zavedená drogerie se speciálním oddělením kosmetiky a parfumerie.

Člověk neznalý problému by mohl jednoduše říct, že z Bradleyho to táhne jako ze staré děvky. A kdyby Bradleyho po koupání po práci nachytaly v metru redaktorky Elle, zřejmě by Bradley schytal nálepku metrosexuál.

Bradley ale žije daleko od metra i od redaktorek Elle. Bradleyho dušbády a eau de toilette si nejvíc užívají pampelišky, šťovíky, pelyňky, Thinkpad 1834S7G, HP LaserJet 1100, Epson FX-1170 a taky trochu Marke. Bradley, i když je stará buzna děvka, se ve svém kosmetickém prostoru fakticky pohybuje nejčastěji sám. Stejně jako zlatá kaplička je Bradley především Bradley sobě.

Redaktorky časopisů Kůň a pes, Náš dobytek a Mladý zemědělec, které se občas stavují na pokec a na zelený čaj, říkají, že Bradley je countrysexuál.